Příběh: Kostel svatého Gotharda (Brozany nad Ohří)

Krvavý nůž v pravici mu kluzal z potem vlhkých dlaní, zatímco zevnitř tlustých kamenných zdí dopadaly první zvuky modliteb. Mikuláš stál v temnotě portálu, hrdlo sevřené křečí, a hleděl na své vlastní ruce, které se třásly tak silně, že kov zvonil o kámen. V kapse měl zlato, které mu zaplatili za mlčení a za smrt člověka, jenž znal pravdu o jeho zradě. Vstupil dovnitř, kde ho okamžitě udeřil chlad starého kamene a těžká, sladká vůně voskových svící, která se mísila s pachem vlhké země stoupající z hrobů pod nohama.

Kroky mu utichly v prachu. V prostorách kostela vládlo polosvětlo, které prořezávaly jen úzké proužky světla dopadající na hrubé omítky. Mikuláš se zastavil před obrazem svatého Petra. Barvy na zdi byly sice staré, ale oči svatého se zdály sledovat každý jeho pohyb, jako by v nich hořelo věčné vědomí. Muž polkl. V tu chvíli se z hloubi chóru ozval tichý, rytmický zvuk. Nebylo to zpívání, spíše šeptání stovek hlasů, které se prolínalo klenbami jako vítr v listí.

Vykročil dál, k místu, kde v zemi spočívali pánové z rodu Vřesovců. Každý jeho krok zněl v prázdném prostoru jako úder kladiva. Zastavil se u jednoho z náhrobků. V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z temného koutu lodi, tam, kde se románské zdivo setkávalo s novějšími oblouky, vyšel paprsek světla, který neměl žádný zdroj. Nebylo to slunce, spíše bílé, chladné žhnutí, které dopadlo přesně na čepel nože v jeho ruce.

Kov začal žhnout. Mikuláš vycenil zuby a instinktivně zbraň pustil. Nůž dopadl na dlažbu s hlasitým cinknutím, ale místo aby zůstal ležet, začal se pomalu otáčet. Kroužil kolem sebe, jako by ho táhl neviditelný prst, až špičkanoň se zastavila přesně před Mikulášovými botami. V ten moment utichlo veškeré šeptání. Nastalo ticho tak absolutní, že Mikuláš slyšel vlastní bušení srdce, které mu hrozilo roztrhnout hrudní koš.

Z tmy za ním zazněl hlas. Nebyl to křik ani hněv, ale tichý, hluboký tón, který mu nezněl v uších, nýbrž přímo v kostech. „To, co je zakopáno v zemi, zůstane v zemi. To, co neseš v duši, tě bude provázet až k bráně.“

Mikuláš se prudce otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná loď, vysoké klenby a tiché tváře vyřezané do kamenných oltářů, které se v šeru zdály mručit souhlasem. Podíval se znovu na nůž. Ten už nežhnul, ležel tam jen jako obyčejný kus železa, ale na dláždění kolem něj se objevila malá, vlhká skvrna, která připomínala slzu, přestože v kostele bylo sucho.

Vyběhl ven, zmatený a vyděšený, a neznámý strach ho hnal pryč z Brozan tak rychle, až zapomněl na zlato, které mu mělo změnit život. Vrátil se do svého domova jako zlomený muž, který už nikdy nedokázal spát v úplné tmě.

Dodnes se říká, že v tichých hodinách, kdy slunce klesá za Ohře, lze v severní kapli zaslechnout kovové cinknutí o kámen, jako by se tam stále nacházel předmět, který odmítal sloužit vraždě. Kdo jednou vstoupí pod ty staré klenby s nečistým svědomím, ten už nikdy neodchází úplně svobodný.