Příběh: kostel svatého Gotharda a Nanebevzetí Panny Marie

Krev na dlaních mu zasychala a tvořila lepkavou krustu, která pálila v každé otevřené ráně. Mikuláš stál v hlubokém stínu tlustých stěn a dýchal těžce, až mu v hrudníku praskalo. V ruce svíral těžký železný klíč, který mu předtím v panice vytrhl z opasku staršího bratra. Věděl, že pokud ho nyní najdou, nebudou hledat omluvy, ale jeho hlavu. Zvuk jeho vlastního srdce přehlušil ticho okolního hřbitova, kde mezi křížemi tančil mrazivý vítr a hnal suché listy po zemi.

Ustupoval hlouběji do chladného útrob kostela, kde vzduch voněl po starém kameni, vlhkosti a zbytcích vyhaslých voskových sviců. Gotické oblouky nad ním stoupaly do temnoty jako prsty modlících se obřů. Mikuláš se opřel o studný pilíř a sklouzl po něm k zemi. V hlavě mu stále zněla ta poslední rána, ten tupý zvuk, který ukončil spor o otcovy pozemky. Nebyl to plánovaný čin, jen náhlý záblesk hněvu, který z něj udělal vraha v očích zákona i boha.

Kolem něj vládla tma, kterou jen občas prořízl stříbřitý paprsek světla pronikající úzkými okny kněžiště. Mikuláš zabořil obličej do dlaní a tichý vzlyk se mu v hrdle změnil v chraplavý zvuk. V ten moment se z výšky ozval zvon. Nebyl to jen obyčejný signál k modlitbě. Ten největší z nich, ulitý před desítkami let, vydal hluboký, dunivý tón, který otřásl samotnými základy stavby. Vibrace mu prošla tělem až do kostí a na okamžik mu zmlkla mysl.

Když zvuk utichl, Mikuláš spatřil něco, co mu vyrazilo dech. V prostorach lodi, kde by mělo být úplné tma, se začal šířit jemný, zlatavý jas. Světlo nepocházelo z žádné lampy ani svíce. Zdálo se, že samotné stěny začínají dýchat a z temnoty se vynořila postava. Nebyla to osoba z masa a kostí, spíše jen hustý stín obalený v záři, který stál u kaple svatého Gotharda.

Postava nemluvila, ale Mikuláš slyšel v hlavě hlas, který zněl jako šumění tisíce křídel. Nebyl to hlas soudce, ale někoho, kdo už dávno všechno viděl a odpustil. Mikuláš se pokusil vstাতে, ale nohy mu neposlouchaly. Díval se nahoru, kde se v lomeném oblouku klenby zlomilo světlo do tvaru čtyřlistého květu. V tu chvíli pocítil na čele dotek, studený jako mramor, ale přitom uklidňující jako mateřská ruka.

Všechno se stalo v jediném mraku vnímání. Když znovu otevřel oči, zlatavý jas byl pryč. Byla tu jen tma a vůně starého dřeva. Mikuláš se však díval na své ruce. Krev byla stále tam, ale ta pálivá bolest v ránách zmizela. Místo ní cítil podivný klid, který ho přiměl vstát a s hlavou skloněnou vykročit z kostela přímo do náruče stráží, které ho už obklíčila.

Vězení a soud byly kruté, ale Mikuláš už neplakal. Celý zbytek svých dnů strávil v tichosti, v němž neustále slyšel onen hluboký tón zvonu a cítil chladný dotek na čele. Nikdo z jeho okolí nechápal, proč muž odsouzený k těžkým pracům stále hledí s úsměvem k oblohu, jako by znal tajemství, které ostatním zůstalo utajeno.

Kdo dnes vstoupí pod gotické klenby v Budišově a zmlčí, možná pocítí stejný chlad na kůži, který kdysi změnil srdce jednoho zoufalého muže.