Příběh: kostel svatého Havla (Hošťalovice)
Když se na něj snesla tma jako špinavá voda z rozbité nádoby, Jarek z Hošťalovic věděl, že už se nikdy nevrátí.
Nebylo to jako utonutí – to by bylo rychlejší. On se topil v něčem, co ho drželo za krk a stahovalo ho dolů, kam se nedá. Seděl na prahu kostela svatého Havla, kde se dřív modlili jeho předci, a jeho dlaně se potily, přestože v říjnu už mrzlo. Věděl, že za ním někdo stojí – slyšel kroky na prachu, které se zastavily, když se on nepohnul. Ale neotočil se. Kdyby se otočil, uviděl by svého otce, jak ho pozoruje z temnoty, a to by ho roztrhalo.
„Já jsem ti nic neudělal,“ pronesl Jarek do kamenů. Jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. „Proč mě chceš mít?“
Vězel ho ten hlas, který přišel z nikam – ani z kostela, ani z lesa. Přišel z někde hluboko uvnitř zdi, odkud se dřív vytrhly malby svatých. Jarek si vzpomněl, jak mu matka vyprávěla o barvách, které se zde kdysi leskly, než je zašlapal čas a lidé, kteří zapomněli, že Boha nemůžou zmazat ani bílou omítkou.
„Ty jsi je viděl,“ šeptal teď do tmy. „Viděl jsi, jak jsem ho zabil.“
Otec mu nikdy neodpověděl. Ale něco se stalo.
Vtom se nad hlavou Jarka rozlomilo okno – ne sklo, ne dřevo, ale něco jako prasklá ledová kůra. Světlo, které se do kostela vlilo, nebylo sluneční. Bylo jako voda, jako by se někdo pokusil naplnit prázdnotu, která tu zbyla po staletích. A pak – vůně. Hořící vosk, staré knížky, kožešiny, které nikdo už neobíral. A něco dalšího: jako by se někdo pokusil dýchat do jeho tváře.
Jarek se vzchopil. Na prahu stál muž v černém rouchu, který se tam před chvílí neobjevil. „Ty jsi tu už dávno,“ řekl muž. „Ale teprve teď tě vidím.“
„Kdo jsi?“ Jarekovi se zuby chvěly. „Co chceš?“
Muž se usmál – ne na něj, ale na něco za jeho ramenem. „Chci, aby sis pamatoval, že jsi tu už jednou stál. A že jsi tehdy utíkal.“
V kostele se rozhostil chlad, který nepřicházel zvenku. Jarek pocítil, jak mu ledová ruka objímá krk, a pak – nic. Nic, jen tma, která ho nechtěla pustit.
Když se probudil, ležel na prachu před kostelem. Nad ním se skláněl starý kněz z Turkovic, který ho přivedl sem, protože ho našel bez dechu. „Co se ti stalo?“ zeptal se. „Vypadáš, jako bys viděl ducha.“
Jarek se zvedl na loktech. Na západním portálu kostela, kde dřív stála socha svatého Havla, byla nová rýha – jako by ji někdo vyryl prsty. A když se podíval dovnitř, uviděl na zdi, kde dříve byly malby, slabý odlesk, jako by se něco pokusilo protrhnout ven.
„Nevím,“ šeptal. „Ale věřím, že se vrátím.“
A když odcházel, slyšel za sebou kroky – ale tentokrát ne zvenku. Byly to kroky z kostela, které ho následovaly, dokud nedojde k prvnímu stromu na cestě do Bílého Kamene. Tam se zastavil a otočil se.
V okně presbytáře ho někdo pozoroval. Ale když se podíval přímo, okno bylo prázdné.
Teď, když stojíš před tím kostelem, možná slyšíš také kroky. Nebo ti přijde, že zdi dýchají. Ale nehledej odpovědi. Některé věci se nedají vysvětlit, protože nejsou určeny k tomu, aby je lidé pochopili.
Jsou tu jen proto, aby tě našly.