Příběh: Kostel svatého Havla (Rychnov nad Kněžnou)
Krev z rozstřeleného prstu stékala po studeném kameni v rytmu tlukotu srdce. Mikuláš stál v hlubokém stínu portálu a v dlani svíral dýku, jejíž čepel se v šeru zaleskla jako oko dravce. Za ním, v úzkých uličkách Rychnova, stále zněly křiky a zvuk rozbíjeného skla. Město hološilo, hořelo a on, kdysi uznávaný řemeslník, teď stál na prahu chrámu s rukama špinavými od činu, který nelze vrátit zpět.
Vstoupil dovnitř. Vzduch v lodi kostela byl těžký, nasycený vůní starého dřeva a zbytkyho dýmu z vyhaslých svíců. Gotické klenby nad ním zmizely v husté tmě, jen někde vysoko v žebrech se mísily stíny, které připomínaly prsty obřích zvířat. Mikuláš se nehýbal. Každý jeho dech zněl v tichu jako dýchání zraněného zvířete. Přišel sem ne proto, aby hledal odpuštění, ale aby ukradl to, co mu mělo zajistit útěk z tohoto pekla.
Kroky mu zněly dutě. Směřoval k hlavnímu oltáři, kde v polomraku spočívala ona. Dřevěná soška Panny Marie, vyřezaná rukou arcibiskupa Arnošta, zářívost kterou přisahovali i ti, kteří v boha nevěřili. Podle pověstí držela v rukou ohnivý meč a její pohled dokázal zastavit armády. Mikuláš k ní přistoupil, prsty stále lepkavé od krve. Chtěl ji prostě uchopit, schovat do pláště a zmizet do noci.
Když však natáhl ruku, prostor kolem něj náhle ztichl. Nebylo to ticho prázdnoty, ale ticho očekávání. V tu chvíli, kdy se jeho prsty téměř dotkly polychromovaného dřeva, se z okna na jižní straně vloupal jediný paprsek měsíčního světla. Dopadl přesně na tvář sošky.
Mikuláš ztuhl. Měl pocit, že se oči dřevěné postavy pohnuly. Nebyl to pohyb svalů, ale změna vnitřního světla. V uších mu začal hřmět zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, přestože v kostele nebyl nikdo kromě něj. Hlasy nekřičely, nesoudily. Jen opakovaly jedno jediné slovo, které mu v hlavě rezonovalo jako zvonice v dálce.
Uchopil dýku, aby sošku s oltáře strhl, ale ruka mu ztuhla. Cítil na kůži náhlý, nesnesitelný chlad, jako by ho obklopil ledový vítr z vrcholů hýb. Vteřinu poté se v prostoru mezi ním a obrazem zjevil záblesk. Nebyl to oheň, ale bílé světlo, které na okamžik rozsvítilo celý presbytář. V tom jasném okamžiku Mikuláš neviděl dřevěný kousek umění, ale ženu z čistého plamene, jejíž meč rozsekl tmu až k samotným základům stavby.
Když světlo zhaslo, Mikuláš ležel na kolenou. Dýka mu vypadla z ruky a s kovovým cinknutím dopadla na dlažbu. Díval se na své dlaně. Krev, která z nich stékala, byla pryč. Kůže byla čistá, jako by se nikdy nedotkla násilí, přestože v nose stále cítil kovový pach smrti z ulice.
Vstal pomalu, třesoucí se celým tělem. Nedokázal najít slova, nedokázal pochopit, co se stalo. Podíval se znovu na sošku. Panna Marie stála na svém místě, nehybná, tichá, s tichým úsměvem, který teď působil spíše jako varování než jako útěcha. Mikuláš neukradl nic. Odešel z kostela s prázdnou dlaní, ale s těžkým kamenem v hrudi, který už nikdy nedovolil jeho srdci v klidu bít.
Vykročil zpět do noci, přičemž za ním zůstaly zavřené těžké dveře chrámu. Věděl, že se do tohoto prostoru už nikdy neodváží vstoupit, protože tam nehledal boha, ale našel něco, co ho bude pronásledovat až do hrobového prachu.
Kdo dnes v tichu sálů svatého Havla hledá stopu po zmizelé sošce, možná neví, že v tom prázdném místě na oltáři stále vibruje ozvěna dávného, neviditelného meče.