Příběh: Kostel svatého Havla (Štolmíř)
Když se Vavřinec Kovář pokusil otevřít dveře kostela, zjistil, že jsou odemčené.
Nebylo to možné. Každou neděli po mši, když opouštěl Štolmíř s ostatními, si vždycky ověřoval, že zámky drnčí. Tentokrát však dveře stály našíp, jako by je někdo před chvílí opatrně posunul prstem. Vzduch uvnitř voněl nejen po vosku a starém dřevu, ale také po něčem jiném — po vlhkém kameni a něčem, co připomínalo rozlité víno, které se vsáklo do zdi před staletími. Světlo z okna padalo na prach, který tančil v paprscích jako živé stvoření.
Vavřinec se zastavil na prahu. Ruce mu třásly. Včera večer, když se vracející se z České Lípy, přijel pozdě a uviděl kostel osvětlený jen měsícem, měl pocit, že ho někdo pozoruje ze stínu presbytáře. Ale to byl jen únavový blud, řekl si. Přesto teď, když stál v chladném průchodu, mu srdce bušilo tak, že slyšel, jak se krev řítí po žilách jako voda v rozbitém korytě.
„Kdo jste?“ zeptal se hlasitěji, než chtěl.
Odpověď přišla okamžitě — ne ze vzduchu, ne z nějakého tajemného rohu, ale z jeho vlastního hrdla. *„Ty víš.“*
Vavřinec se otočil, ale nikdo tam nebyl. Znovu se podíval na oltář, kde svíčka hořela, přestože žádný vítr nefoukal. Plamen se však nehnul, jako by byl uchycen neviditelnou rukou. A pak uviděl — na lavici uprostřed lodi leželo něco, co tam rozhodně nemělo být: malý, cínový kroužek, takový, jaké nosily ženy v Štolmíři ještě před sto lety. Na něm byla vyryta jediná slova: *„Neboj se.“*
Vavřinec se posunul blíž, ale když se ohnul, kroužek zmizel. Zůstal jen prach na dřevě, jako by ho nikdy nebylo. Teprve tehdy si uvědomil, že jeho ruce jsou suché. Včera večer, když se vrátil z České Lípy, měl ještě na prstech stopy po tom, jak se pokusil utopit svou vinou v řece Jizera. Voda byla ledová, ale on se nechal unášet, až ho vytrhl někdo z vesnice. Teď mu však voda na kůži nevoněla, ani neviděl modřiny na zápěstí, které mu zanechal provaz.
„Co to má znamenat?“ zašeptal.
Odpověď přišla z varhan. Někdo začal hrát — ne zvonění, ne hudbu, ale něco jako dech, který procházel trubkami a zněl jako šepot. *„Víš, co jsi udělal. Ale už to nemůžeš změnit.“* Hlas byl jeho vlastní, ale přišel zvenku. Zvenku i zevnitř.
Vavřinec se rozběhl ke dveřím, ale zámky byly opět zamčené. Když se otočil, uviděl na oltáři světlo, které se rozlilo jako tekuté stříbro. A tam, kde předtím stál obraz svatého Havla, byla teď jen prázdná stěna — a na ní se pomalu tvořily slova: *„Pojď.“*
Když ráno našli Vavřince Kováře mrtvého u zvonice, měl na rukou čisté nehty a v kapse malý cínový kroužek, který nikdo nepoznal. Na jeho tváři nebyl strach, jen klid, jako by se konečně vrátil domů.
A kostel svatého Havla v Štolmíři stál nadále, jako by nic nebylo. Ale někdy, když udeří půlnoc, se dveře otevřou samy — a uvnitř se ozve šepot, který nikdo neslyšel, dokud ho neslyšel on.