Příběh: Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Chomutov)

Krvavý otisk dlaně na bílém mramoru vypadal v šeru jako otevřená rána. Matěj se třásl tak silně, že mu v rukou klapotal těžký železný klíč od brány. V hlavě mu stále znělo křik utonujícího muže a zvuk praskajícího dřeva, který sám způsobil. Nechtěl zabít, jen chtěl utéct s tím, co mu nálezy v koleji slibovaly – zlaté mince z dálek, které měly vymazat jeho dluhy a hrozbu vězení.

Stál v portiku nově vybudovaného chrámu, kde vzduch voněl čerstvou vápennou maltou a vlhkým kamenem. Nad ním se tyčily dvě věže s cibulovými kopulemi, které v šeru noci připomínaly strážce ticha. Matěj zvedl zrak k pětici soch na vrcholu oblouku. Panna Marie hleděla dolů s výrazem, který v Matějově mysli přerostl v neúprosný soud. Cítil, jak mu mrazivý vzduch vniká pod plátno košile, ale v hloubi hrudníku ho pálil žár, který nebylo možné uhasit vodou.

Vstoupil dovnitř. Prostor byl obrovský, prázdný a chladný. Valené klenby pohlcovaly zvuk jeho kroků, které zněly jako údery kladivem do rakve. Matěj se zastavil uprostřed lodi. Věděl, že stavba je sice hotová, ale oficiální posvěcení s priesthoodem ještě nenastalo. Měl být v bezpečí. V tom prázdném domě Boha ho nikdo nemohl najít, nikdo neslyšel jeho tlukot srdce, který hřměl v tichu jako bouřka nad hory Krušné.

Když se opřel o jeden z polosloupů, aby neupadl, ucítil pod prsty něco hladkého. Vzhlédl. V prostoru, kde měl být obraz, byla jen prázdnota a stíny. Matěj se propadl do zoufalství. Padl na kolena, až mu tvrdá dlažba rozsekla hůru v koleni. Nechtěl se modlit, protože věřil, že nebe pro něj už dávno zavřelo své brány. Jen tak bezmyšlenně zabořil obličej do dlaní a začal tlemit slova, která nebyla modlitbou, ale přiznáním.

V tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno.

Z hloubky lodi, z místa, kde se nacházel hlavní oltář, vyšel paprsek světla. Nebylo to světlo svíce ani odlesk měsíce z okna. Byl to čistý, bílý proud, který prořízl tmu s takovou intenzitou, že Matěj musel přimhouřit oči. Světlo nesvítilo na něj, ale ukazovalo cestu. Směřovalo přesně k přístavce Božího hrobu.

Matěj vstal. Nohy měl těžké jako z olova, ale něco ho táhlo dopředu. Když došel k hranici světla, uviděl na zemi něco, co tam před minutou nebylo. Malý, stříbrný křížek, který vypadal, jako by ho někdo právě teď položil na chladný kámen. Matěj věděl, komu tento křížek patřil. Byl to dar, který před lety dostal od své matky, a který ztratil v blátě u řeky předtím, než udělal svůj největší hřích.

Jak mohl být zde? Jak mohl kousek kovu, pohřbený v bahně kilometrů daleko, ležet v čistém, nově vybudovaném chrámu v srdci města?

Matěj se podíval vzhoru na klenbu. Světlo náhle zhaslo, jako by někdo zhasl lampu. Zůstal v absolutní tmě, ale v nosnicích mu zůstal cítit sladký, těžký pach kadidla, ačkoliv v kostele nebyla zapálena jediná vonná tyčinka. V té chvíli přestal utíkat. Věděl, že už není schovaný.

Když druhý den ráno ho našli stráže u hlavního portálu, Matěj byl v hlubokém spánku, v dlani pevně svíral stříbrný křížek a na tváři měl mír, který mu žádné zlato světa nedalo. Nikdo z přítomných nevysvětlil, jak se křížek dostal do budovy, kterou v tu dobu střežili jezuitský bratři.

Kdo dnes vstoupí pod tyto barokní klenby a ztichne, může v tichu slyšet ozvěnu kroků někoho, kdo hledal odpuštění a našel ho tam, kde se setkává kámen s tajemstvím.