Příběh: Kostel svatého Jakuba (Bílá Třemešná)

Kostelní dveře se za ním zavřely s takovým rachotem, že se zdálo, jako by se celá loď nadzvedla z kamenných základů. Jakub z Chlumu stál v temnotě, kterou jen slabě propichovaly úzké paprsky světla padající skrze rozbitá okna v presbytáři. Vůně vlhkého kamene a starého dřeva se mu přilepila do hrdla, smísila se zápachem něčeho jiného — něco sladkého, jako by někdo zapálil vosk v úzkém svícnu a nechal ho hořet příliš blízko. Nebo si jen myslel, že to voní takhle.

Ruce mu třásly. V kapse měl dopis — ne, ne dopis. *Vyznání.* Tři řádky, které by měly být na papíře, ale byly mu už celý týden v hlavě vyhořeny jako popel. *„Přiznám se, že jsem zradil tvou důvěru, ale ne z laskavosti, nýbrž z hanby, že jsem nedokázal být silnější.“* To byl poslední odstavec. A teď tu stál, jako by ho sem přivedl někdo jiný než on sám.

Vzpomněl si, jak včera večer, když se vracel z Hradce, uviděl nad kostelem tu neobvyklou záři. Jako by se nad věží zvedal sloup světla, tenký jako vlákno, ale jasný jako čerstvě vytažený meč. Nechal to být, připsal tomu opilé oči a vítr. Teď však tu byl, a světlo bylo pryč. Nebo ne?

Pomalu se obrátil k oltáři. Na jeho místě stál jen stín — ne, ne stín. *Postava.* Muž v bílém rouchu, který se nedíval na něj, ale skrze něj, jako by ho ani neviděl. Jakub se zastavil. Srdce mu bušilo tak rychle, že mu znělo v uších jako kladivo na kov. *„Kdo jsi?“*

Postava se nepohnula. Pak však zvedla ruku a ukázala na zem. Tam, kde stín padal na dlažbu, se objevilo něco, co tam před chvílí nebylo: *dopis.* Stejný, jaký měl Jakub v kapse. Ale tenhle byl celý. A na jeho konci stálo jméno, které neznal: *„Vašek.“*

„Kdo je Vašek?“ zeptal se Jakub hlasem, který mu zněl cizí. Postava se konečně obrátila. Teď ji viděl jasněji — tvář měla mírnou, jako by ji vyryl někdo, kdo zná tajemství tváří. *„Ten, kdo ti řekne, co musíš udělat.“*

„Já už vím, co musím udělat,“ sykl Jakub. *„Přiznám se. Odpustím mu. A potom se zabiju.“*

Postava se usmála. Nebo snad jen zvedla rty? *„Nejsi ještě hotov.“* Pak zmizela. Nevytrhla se, nevybledla — jednoduše přestala být. Jako by ji nikdy nebylo.

Jakub se sklonil a zvedl dopis z kamene. Papír byl suchý, jako by ho nikdy nechal vlhký déšť. A na zadní straně, tam, kde nebylo nic, teď stálo: *„Pojď na hřbitov za kostelem. Večer. Budeš potřebovat svícen.“*

Věděl, že by měl utéct. Ale jeho nohy ho nesly k dveřím sakristie, kde visela Madona v modrém plášti, která se mu zdála ještě dříve než on sám. *„Proč mne necháte?“*

Vůně vosku se změnila. Teď vonělo spáleným olivovým olejem.

Když se Jakub vrátil ven, bylo už pozdě. Nad kostelem se opět zvedal ten sloup světla, jenže tentokrát ho nesl někdo jiný — vysoká postava v černém plášti, která stála u náhrobku z roku pětasedmdesátého osmého. *„Vašek,“* šeptal Jakub. *„Kdo jsi ty vlastně?“*

A pak už ho něco táhlo za sakristii, kde na zdi visel starý svícen. *„Jenom pro tebe,“* znělo to jako echo. *„Ale spěchej. On už čeká.“*

Když Jakub z Chlumu vyšel z kostela, nesl v ruce jen svícen a otázku, která ho bude pronásledovat až do smrti: *Proč ho někdo chtěl, aby šel na hřbitov, kde žádný hrob neměl nikdy náhrobní kámen s tímto jménem?*