Příběh: kostel svatého Jakuba (Chroustovice)
Kovové prsteny v rukou Matěje tak silně svíraly kříž, až mu kůži v dlaních pálilo. Stál v hlubokém stínu klenuté předsíně a naslouchal tichu, které v tomto nově vybudovaném chrámu v roce 1744 působilo téměř hmatatelně. Vzduch voněl čerstvou vápennou omítkou a vůskem, který se mísil s chladem stoupajícím z kamenné podlahy. Matěj se díval na své ruce, které se třásly. V kapse měl dopis, který mohl zničit jeho jméno, jeho rodinu i budoucnost v Chroustovicích. Ležala v něm pravda o krádeži, kterou spáchal, aby zachránil nemocného bratra, a o lži, kterou utkal kolem nevinného muže.
Krok za krokem vstoupil do lodi. Světlo dopadalo z vysokých oken v krátkých, ostrých paprscích, v nichž tančily prachové zrnka. Matěj se zastavil uprostřed prostoru. Nad ním se klenula valba s lunetami, která mu připomínala obrovský, vyhlazený kámen, podtlačený tíhou nebes. Pociťoval, jak ho tento prostor pohlcuje, jak ho malost jeho hříchu v přítomnosti takové velikosti tlačí k zemi.
Když se přiblížil k hlavnímu oltáři, kde v rokokovém rámu zvedal zrak apoštol Jakub, zahlédl v koutě postavu. Byla to hraběnka Marie Terezie Kinská. Stála v tichosti, její šaty z drahého hedvábí šuměly při sebemenším pohnutí, ale tvář měla přísnou a zároveň hluboce smutnou. Neviděla ho, nebo předstírala, že ho nevidí. Matěj ztuhl. Hraběnka byla tou, která tento kostel z vlastních prostředků postavila, aby nahradila starou, zbořenou stavbu. Pro ni byl tento dům Boží symbolem nového začátku, čistoty a víry.
Matěj udělal krok zpět, chtěl zmizet v šeru mezi pilastry, ale v tu chvíli se stalo něco, co mu zastavilo dech. Z horní části oltáře, tam, kde andělé nesli obraz svatého, se uvolnil kousek pozlaceného dřeva. Malý ornament s tupým zvukem dopadl na dlažbu přímo k jeho nohám. Matěj se sklonil, aby kousek zvedl, a vteřinu poté, kdy se jeho prsty dotkly studeného kamene, pocítil prudký proud tepla, který mu vyrazil z prstů až do ramení. Nebylo to žár ohně, ale pocit, jako by ho někdo prudce probudil z dlouhého spánku ledovou vodou.
V ten moment se z ticha zrodil zvuk. Nebyl to hlas, který by mohl slyšet kdokoli jiný, ale jasný, ostrý tón, připomínající zvon, který zazníl hluboko v jeho hrudníku. Ten zvuk v něm vyvolal obraz tváře muže, kterého zradil. Viděl jeho oči, slyšel jeho tiché prosby o spravedlnost. Matěj pocítil, jak se mu v hrdle tvoří žluč. Vzhlédl k obrazu apoštola Jakuba a měl pocit, že ho svatý sleduje s pohledem, který nevidí povrch, ale hloubku jeho svědomí.
Hraběnka se tehdy otočila. Její pohled se setkal s Matějovým. Nemluvila, jen mírně nadzvedla obočí, jako by v jeho očích četla celý příběh o zradě a zoufalství. V jejím výrazu nebyl hněv, ale zvláštní, tiché očekávání. Matěj pocítil, jak se mu v kapse hřeje dopis. Věděl, že vteřinu předtím byl připraven z něj zbavit svět a utéct. Nyní však cítil, že z tohoto místa nemůže odejít jako ten stejný člověk.
Vytáhl dopis a pomalu ho položil na okraj mramorového postranního oltáře Panny Marie Bolestné. Nechal ho tam, otevřený a viditelný, jako oběť, kterou musel přinést, aby mohl znovu dýchat. Když odcházel z kostela a vnímal za sebou tiché ozvěny svých vlastních kroků, věděl, že právě v tomto okamžiku přestal být otrokem svého strachu.
Kdo dnes prochází chladným prostorem lodi svatého Jakuba, možná si všimne, jak světlo dopadá na podlahu právě v místě, kde kdysi stál muž s třesoucími se rukama. Někteří říkají, že v tichu kostela lze dopředeny slyšet ozvěnu zvonu, který nezazníl v žádné věži, ale v srdci jednoho hříšníka.