Příběh: Kostel svatého Jakuba Staršího (Pomezí nad Ohří)
Když se Markéta Modrávková dotkla kamene, praskl.
Ne jako sklo, ne jako dřevo, ale jako by se vzduch pod její dlaní najednou stáhl do úzké trhliny mezi dlaždicemi. Zvuk byl tak hluboký, že se jí zdálo, jako by ho slyšela i v kostní dřeni. Vztyčila hlavu a hleděla na presbytář, kde se za polotmavými okny táhla šedá záclona deště. Vůně vlhkého kamene a starého dřeva ji udeřila jako rána – jako by kostel dýchal.
„Cože to bylo?“ zeptal se za ní starý Jindřich, strážce, který přišel s ní a ještě jedním mužem z obce. Ten druhý, Vašek, stál u hlavního oltáře a hleděl dolů na dlažbu, jako by čekal, že se tam objeví něco živého. „Nic,“ pronesl tiše. „Jen kámen.“
Markéta se nepohnula. Ta trhlina – nebo spíš otvor – byla teplá. Jako by ji něco z nitra kostela volalo. „Tady předtím stály hroby,“ řekla mechanicky. Vzpomněla si, jak jí Jindřich před chvílí ukazoval staré záznamy: *Eva Rosina Mießel, Margareta Bähr*. Ženy, které zde ležely až do osmnáctého století, než je vykopali a posunuli do předsíně. „Proč?“
„Když stavěli novou podlahu,“ odvětil Jindřich, ale jeho hlas zněl nepřirozeně klidně. Jako by věděl něco, co neřekl. „Ale ty kameny…“ Markéta se sklonila níže. Mezi dlaždicemi se linula úzká, téměř neviditelná světelná páska – ne zevnitř, nýbrž *z kamene sám*. Jako by světlo proudilo z hlubin země.
„Pojďte,“ řekl Vašek najednou. Jeho ruce se třásly. „Tady už nic není. Jen staré kostí.“
Markéta neposlechla. Znovu si položila dlaň na dlažbu – tentokrát na místo, kde světlo ztrácelo na intenzitě. A najednou to přišlo: *hluboký, mužský hlas*, který neřekl nic, ale *otázal se*. Ne slovy, nýbrž dotekem, jakoby ji něco vtáhlo do temnoty pod kostelem.
„Markýto!“ Jindřich ji chytil za paži. „To je jen vlhko v zdiví! Ty jsi nikdy nevěřila, a najednou—“
„Nic jsem nevěřila,“ přerušila ho. „Ale teď… teď se mi zdá, že mě někdo volá *pod zem*.“
Vašek se zakryl křížem. „To je hřích, Markýto. Když sem přišla, tak jsi říkala, že chceš jen vidět, jak to vypadá. Ale teď—“
„Teď co?“ vykřikla. „Teď já vím, že tady něco je. A že mě to nechce pustit.“
Jindřich ji odvlekl k východu, ale Markéta se vytrhla. „Počkejte!“ Za hlavním oltářem, tam, kde se dříve modlili, ležela na dlažbě malá, kovová schránka – zrezivělá, zakrytá prachem. „Co je to?“
„Starý pokladnice,“ odvětil Jindřich unaveně. „Z doby, kdy tu ještě byli kněží. Nikdo neví, co v ní bylo.“
Markéta ji zvedla. Byla těžká. Když ji otevřela, vyvalil se z ní papír žlutý jako starý med. Na něm byl nákres – kostel, ale ne takový, jaký tu stál teď. Bez věže, s úzkými, románskými okny, a u nohou svatého Jakuba něco, co vypadalo jako *ruka*, která se táhne z podlahy.
„To… to není možné,“ zašeptal Vašek. „Tohle je z doby, kdy tu kostel ještě nebyl takový.“
Markéta se podívala na nákres a pak na dlažbu pod nohama. „Ale něco tu *je*,“ řekla. „A já si myslím, že mě chce, abych to našla.“
Jindřich se zasmál, ale jeho oči byly úzké. „Ty jsi tady přišla pro památky, Markýto. Pro své děti, pro školu. Ne proto, abys se pustila do čarodějnin.“
„Nevím, co to je,“ odvětila tiše. „Ale já tu přece přece jen něco *slyším*.“
Když se vraceli ven, dešťové kapky na oknech se zdály pohybovat jako stíny. A když Markéta minula práh, ucítila na krku lehký dotek – jako by se jí někdo dotkl prstu. Ale nikdo tam nebyl.
Večer, když seděla u kamna a hleděla na starý nákres, přišel k ní starý Jindřich. „Vzal jsem to zpět,“ řekl a položil před ni klíč. „Pokud chceš. Ale pamatuj si: ten kostel má paměť. A někdy paměť *odpovídá*.“
Markéta klíč vzala. A když ho přitiskla k tváři, ucítila z něj teplo – jako by byl ještě teplý z rukou někoho, kdo ho držel *před staletími*.
Několik dní poté, když se vrátila sama, bez Jindřicha, bez Vaška, našla u presbytáře malou, novou trhlinu v zdiví. A v ní – kousek starého pergamenu, na kterém bylo napsáno jen jedno slovo:
„Hledáš.“
Markéta se nedotkla nic jiného. Ale když odcházela, slyšela za sebou šepot, který zněl jako její vlastní hlas:
„A já tebe.“