Příběh: Kostel svatého Jakuba Staršího (Svádov)

Když se Markvart z Vřesovic dotkl kamene, praskla mu v prstech skořápka.

Byla to jen malá věc — drobný kámen, který se mu zaryl do dlaně, když se pokoušel odemknout dveře kostela. Ale když ho vytáhl, zůstal v jeho pěsti nejen ostrý úlomek pískovce, nýbrž i něco jiného: vlhký, jako by ho někdo právě vytáhl z hlíny. A vůně — ta ho udeřila jako pěst do žaludku. Nepamělil, že by kostel vůněl takto: po starém dřevě, po vosku, ale i po něčem živém, jako by se v jeho stěnách ještě dýchalo.

Markvart se zarazil u vchodu, kde ho čekal renesanční portál s erby Salhausenů a Bocků, jako by ho chtěl varovat. *Co tu děláš, ty zrádce?* zeptal se ho hlas v hlavě, ale neodpověděl mu nikdo. Jen zvuk vlastního dechu, který mu zněl cizí, jako by ho někdo naslouchal z tmavých koutů lodi. Vstoupil dovnitř a dveře se za ním zavřely samy — i když vítr venku foukal jako v bouři.

Loď byla prázdná, osvětlená jen slabým proudem světla, který se vlil úzkými kružbami okenních kružeb. Markvart se zastavil u kazatelny, kde stál Bedřich ze Salhausena před sto lety a kázal luteránům, že víra není jen slovy. Na sloupku, který držel kazatelnu, byly vyryty andílčí hlavičky, ale teď mu připadaly jako masky něčeho, co se skrývá. Když se dotkl dórského sloupku, prsty mu zůstal na kůži otisk — ne jako od kamene, ale jako od prstů, které se sem nedávno dotkly.

„Ty jsi tu už jednou,“ řekl někdo za ním.

Markvart se otočil, ale nikoho neviděl. Jen stín, který se pohyboval na opěráku u presbytáře — tam, kde byl vyryt rok 1477, rok, kdy Anna z Vartemberka začala stavět kostel, který nikdy nedokončila. „Kdo jsi?“ zeptal se, ale jeho hlas se ztratil ve výšce klenby, která se zdála dýchat.

Pak ucítil teplo. Nepřicházelo od oltáře, kde hořela svíčka, ale z nějakého jiného místa — z krypty pod sakristií. Když se sklonil, aby zkontroloval mříž, ucítil, že vzduch pod ním není studený, jak by měl být. Byl teplý, jako by tam někdo stál. A pak slyšel šepot — ne slova, ale něco jako vlnění, jako by se mu někdo snažil říct na jazyku, který už dlouho nikdo nemluví.

Markvart se vzpamatoval a vyběhl ven. Dveře se za ním otevřely samy, ale tentokrát už nevěděl, jestli to byl vítr, nebo něco jiného. Když se podíval zpět, uviděl, jak se ve tmavém oblouku portálu odráží světlo, které tam před chvilkou nebylo. A když se dotkl kamene znovu, tentokrát mu z prstů vytekla krev — ne z rány, ale jako by se mu něco vrátilo.

Nevěděl, co to bylo. Ale od té chvíle už nikdy nemohl jít kolem Svádova bez toho, aby se zastavil u kostela svatého Jakuba. A někdy, když tam stál sám, měl pocit, že ho někdo pozoruje z presbytáře — že tam stojí někdo, kdo čeká, až se vrátí. A že tentokrát už nebude unikat.

Když se Markvart z Vřesovic vracel domů, nesl v kapse ten kámen. A když ho později ukryl do sklepa, zjistil, že na něm vyrůstá mech — i když nikdy nesvítilo slunce. Někdo mu jednou řekl, že v kryptě pod kostelem leží Karel Glich z Miltic, který zemřel v roce 1650. Ale Markvart věděl, že tam leží mnohem víc. A že kostel nikdy nebyl jen kamenem. Byl to místo, kde se něco ještě dýchalo — i když nikdo nechtěl říct, co to bylo.