Příběh: Kostel svatého Jakuba Staršího v Kvítkově
Když se Matěj Šimek dotkl zdi, praskla mu v prstech skořápka.
Byla plná něčeho žlutého, jako by se v ní schovala slunečnice, kterou nikdo neviděl. Vzal si ji do dlaně a pohlédl na kostelní věž, která se nad ním tyčila jako ztuhlá otázka. *Co to má znamenat?* Ptal se sám sebe, ale věděl, že odpověď není v tom, co vidí. Je v tom, co slyší.
Dveře kostela byly zavřené, ale on v nich nikdy neklidně spal. Každý večer, když se vracel z pole, kde se mu nedaly ani kopyty, když mu země pod nohama voněla po dešti a po hnoji a po něčem, co nebylo z této země, zastavil se u kamenného kříže před chrámem. Tam ležela jeho žena, pochovaná před šesti týdny. A s ní i jejich syn, který se narodil mrtvý, jako by mu život od počátku říkal, že ho nechce.
„Matěj, jsi zase pozdě,“ ozval se za ním hlas. Starý kněz Václav, který měl ruku jako papír a oči jako dva staré zvonky, se opíral o dveře kostela. „Až se zase rozkápeš na hrobě, přijdou lidé říkat, že jsi blázen.“
„Jsem blázen, když jsem tu,“ přiznal Matěj a vytáhl ze šatů plášť. Vůně vlhkého kamene a vosku se mu vplížila do nosu, jako by kostel dýchal. „Ale nejsem blázen, když tu nejsem.“
Kněz pokrčil rameny. „Vnitřek je zakázán. Farníkům se to nehodí.“
„Já nejsem farník,“ řekl Matěj a jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po schodech. „Jsem hříšník. A hříšníci mají právo vstoupit.“
Dveře se otevřely, jako by je někdo uvnitř tahal. Kněz se podíval na Matěje s něčím jako lítostí. „Jdi. Ale nebláznivěj se.“
Vnitřek kostela voněl po vosku a po něčem starém, jako by zde stály stovky svíček, i když bylo ticho. Matěj prošel mezi lavicemi, jeho boty šustily po dlažbě, která byla hladká jako voda. A pak uviděl oratoře – ty výklenky po stranách presbytáře, kde stáli pánové a dívali se na kněze, jako by byli součástí bohoslužby. Ale tu nebyla nikdo.
Přistoupil k oltáři a dotkl se dřeva. Bylo teplé. Jako by ho někdo právě opustil. Pak si všiml toho esovitého zvlnění stěny, toho tajemného přechodu mezi lodí a presbytářem. Jako by se zde čas pokusil utéct, ale zase se vrátil. A pak ho to udeřilo: světlo.
Přicházelo z nikam. Nebylo ze slunce, které svítilo přes okna, ani ze svíček, které nebyly zapálené. Bylo to jako žluté záření, které se valilo po stěnách, jako by je něco malovalo. A v tom světle se na zdi objevily písmena. Nepsaná, ale jako by je tam někdo vyryl dávno předtím, než sem Matěj vstoupil.
„POKÁNÍ.“
Slovo viselo ve vzduchu jako meč. Matěj se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen on, kostel a to světlo, které se začalo měnit. Z žlutého se stalo bílé, jako by ho někdo vypral. A pak uslyšel hlas – ne z uší, ale zevnitř, jako by mu někdo šepotal přímo do duše.
„Ty jsi tu pro něco jiného než pro pokání, Matěji Šimku.“
On se zachvěl. „Kdo…?“
„Já jsem ten, kdo ti dá odpověď,“ řekl hlas. „Ale nejprve musíš najít to, co jsi ztratil.“
Matěj se podíval dolů. V jeho dlani ležela ta skořápka, kterou našel ve zdi. Teď na ní bylo něco napsáno. Malé, vyryté písmo, které se mu podařilo přečíst až teď.
„Hledej za oltářem.“
Když se Matěj otočil, světlo zmizelo. Zůstal jen on, kostel a ticho, které bylo hlubší než jakékoli mlčení. Za oltářem byla jen stěna. Ale když se k ní přiblížil, uviděl malou dírku, kterou nikdo nemohl vidět zvenku. Vložil do ní ruku a vytáhl malý kámen. Na něm byl vyrytý kříž a jedno slovo:
„Zachovej.“
Matěj nechal kámen v dlani a pohlédl na oltář. Tam, kde bylo světlo, teď byla jen tmavá skvrna, jako by něco odešlo. Ale on věděl, že něco zůstalo. A že to, co našel, nebyl poklad. Byla to odpověď.
Když vyšel z kostela, kněz Václav stál u dveří s rukama skříženýma na prsou. „Co jsi našel?“
Matěj se podíval na starého muže a usmál se poprvé za dlouho. „Nic. A všechno.“
A pak odešel, ale ne na pole. Odešel domů, kde ho čekala žena, která nebyla mrtvá, ale spala. A syn, který se narodil živý, jako by mu život nakonec řekl, že ho chce. A když se Matěj Šimek otočil, aby se podíval na kostel svatého Jakuba, věděl, že tam něco zůstalo. Něco, co čekalo na dalšího, kdo bude mít odvahu vstoupit do temnoty a najít světlo.
A že on už nikdy nepochybí o tom, že ho tam někdo čeká.