Příběh: kostel svatého Jakuba Většího (Dolní Lánov)

Bylo to v pondělí ráno, kdy Jakub z Dolního Lánova se probudil s tímto neodolatelným pocitem naléhavosti. Přes noc padla sníhová husta deštivka na hladinu jezera a vytvořila tenký prach, který byl stínem světla. Jakub se rozhlédl z okna svého úzkého kamenného pokoje ve starém domku u kostela, sny o boží milosti a odpustcích mu záviděly v hlavě.

Kostel svatého Jakuba Většího se na tomto místě táhl jako stín minulých dob, jeho troskami pohřbený v úzkém soumraku. Kde končí gotické linie a začínají renesanční detaily, nebylo snadno pochopitelné; zdálo se, že stěny samotné nesly tajemství v sebe. Jakub zavolal na toto místo s předsudkem k prázdným svatyním a starým modlitbám.

Mnich Valerián Bayer, kterého znal jen podle zvěstí a legend, dnes se mu zdál víc než pouhým připomínkou — jako by jejich duše v noci spolu putovaly. Oba mohli zažít bolesti tohoto světa, obojí byl vložen do jeho složité tkáně. Jakub šel ke kostelu, slyšel si klikaté zvony pod nohama a všiml si, jak se mu překrývaly vzpomínky na Valeriána — o jeho tvrdém hlasu, který se plížil po dřevěných lavicích kostela.

Přišel ke střední bráně, kde zvonění zvuků mizelo v tenkých proudech sněhového deště. Kdo by řekl, že toto místo kdysi ozývalo spory o víru a hlasité modlitby učedníků? Jakub otevřel bránu — jen lehký klikot stál v tichu, jako by kostel čekal na odpověď. Svatyně za ním měla pocit neznámého domova; světlo padalo z dveří s nevysvětlitelnou intenzitou.

V hlubinách kostela, kde se hledávala útočiště od dešťů a vichřic, si Jakub vzpomněl na slova, která byla kdysi prohlášena zde, o milosti a odpustcích. Nyní však slyšel jiný hlas — ne tak hlasitý jako Valeriánův, ale přesto silný. Bylo to prasknutí slunečního paprsku skrz záclonu času, které osvětlilo střední oltář.

Jakub se zastavil a podíval se na obraz, který byl vždy tam — Pán Ježíš Kristus s utrpením na tváři. A náhle to bylo, jako by se obraz proměnil. Nebyla to pouze jeho iluze z vyčerpání? Nebo byl to hlas Valeriána, který mu říkal: „Není čas pro zpochybňování — modlete se a najdete odpověď."

Jakub poklek na kamenném podlahách kostela. Zatímco jeho ruce třely kameny, pocítil příchod tepla skrz zvoneček svého srdce — to bylo víc než pouhá fyzická tepnota; nesl ona zázrak víry. Chtěl vědět, mohl-li se tak snadno přizpůsobit změnám věrouky, jak se zdálo Valeriánovi.

Když Jakub vstal a opustil kostel, dešť ustoupil, zanechav za svého stopu vzdušné prachy. Ticho kolem něj bylo zcela nové; jako by celá vesnice čekala na jeho pokrok.

Přemýšlel — byla to ztracená víra, kterou znovu nalezeno? Nebo byl to duch Valeriána, kdo se mu objevil v tomto okamžiku? Jakub nevěděl odpověď. Ale s tímto zázrakem na své duši znovu opustil kostel.

Když se vraťte do Dolního Lánova, uvidíte stopy duchů a modliteb v kamenných pískencích a ve vzduchu — někteří přicházejí jen jednou, zatímco jiní znovu navštěvují. Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.