Příběh: kostel svatého Jakuba Většího (Moravská Nová Ves)

Když se mu knedlo z ruky rozpadla na prach

Zůstal stát u schodů kostela svatého Jakuba, ruce mu visely po stranách, jako by je někdo odřízl od těla. Vzduch byl těžký od tepla a od vůně starých kamenů, která se vylila z otevřených dveří, jako by kostel dýchal. *Já jsem to udělal*, opakoval si v hlavě, ale slova se mu nechtěla spojit s tím, co vlastně znamenala. Kněz mu řekl, že hřích je jako špína na duši, ale špína se dá umýt. On ale věděl, že jeho špína voněla jako hořící prkna.

Věc začala před týdnem, když se mu v pivnici u Šimona rozlil sud. Nechtěně, samozřejmě. Ale pak přišel ten druhý pán, ten s červenými švy na rukávech, a řekl: *„Kdo zaplatí, až se to dozví kněz?“* A on, Matěj, jenom kývl. *„Já to udělám.“* Teď už ale nešlo jen o sud. Šlo o to, že když se mu knedlo rozpadlo v dlaních, bylo to jako by mu někdo vytrhl srdce z hrudi a rozdrtil ho o mramorový schod.

Vstoupil dovnitř.

Loď kostela byla prázdná, jenom světlo z okenních kružeb padalo na dlažbu jako rozlitý med. Matěj se posunul ke křtitelnici, kde stál malý kamenný anděl s dítětem v náručí. *„Proč jsi mě nevaroval?“*, zašeptal, i když věděl, že anděl nemůže odpovědět. Ale někdo mu odpověděl. Ne hlasem, nýbrž tím, že se mu najednou uvolnil uzel v krku, který ho dusil od chvíle, kdy se rozhodl lhát.

Zvedl hlavu a uviděl, že nad hlavou kněze visí Desatero. *„Neukradneš.“* *„Neudáš.“* *„Nežádostivě nepožádáš.“* Ale Matěj tušil, že někde mezi těmito slovy je ještě jedno, které mu chybí. *„Neuděláš nic, co ti pak bude ležet na srdci jako mrtvý pták.“*

Vtom se mu zvedl vítr, i když dveře byly zavřené. Po oknech se prohnuly stíny, jako by někdo za nimi přebíhal. *„Kdo jsi?“*, vydechl. Ale nikdo neodpověděl. Místo toho se mu na dlažbu před nohama rozlil tenký paprsek světla, jako by někdo zapálil svíčku a nechal ji tam ležet. A pak – *klepání*. Ne zvenčí. Zvnitř.

Zazvonilo to v hlavě, jako by mu někdo zaklepal do lebky. *„Jdi ven.“* *„Zavři dveře.“* *„A nezapomeň.“*

Matěj se otočil a uviděl, že na schodech, které vedly k výtahu, stojí starý muž v černém plášti. *„Ty… ty jsi tu už dávno?“*, zeptal se, i když věděl, že to není otázka. *„Ano.“* *„A víš, co jsem udělal?“* *„Vím.“* *„Tak proč mi neříkáš, jak to napravit?“*

Muž se usmál. *„Protože to musíš udělat sám.“* A pak zmizel. Nezašustil, nezmizel za sloupy, prostě jednoduše už nebyl.

Matěj zůstal stát s prázdnými dlaněmi a s tím pocitem, že mu někdo právě otevřel dveře, které nikdy neviděl. Venku ho čekal kněz, sud, a možná i vězení. Ale když se podíval na křtitelnici, viděl tam ne anděla, nýbrž vlastní odraz – a v něm něco, co v něm předtím nebylo. *„Neboj se.“* To mu řekl vítr, nebo jeho vlastní hlas.

Když vyšel ven, vzduch voněl po čerstvě posekané trávě. Slunce svítilo přímo do očí, jako by ho chtělo oslepit. Ale Matěj už nechtěl vidět. Chtěl *vědět*.

A tak se otočil zpátky. *„Já vím, že jsi tu,“*, zašeptal do tmy kostela. *„A já přijdu.“*