Příběh: Kostel svatého Jakuba Většího (Úpice)

Těžké stříbrné mince chrastily v kožené mozolnaté dlaní Václava Tůmy, když je zběsile přehazoval z jednoho místa na druhé, jako by ho pálily do kůže. Úzké uličky podél náměstí v Úpici byly v té pozdní hodině liduprázdné, zčernalé po dřívějších požárech a prosycené pachem studeného popela, který se lidem držel v koutech domů už desítky let. Václav spěchal s hlavou skloněnou k zemi, zatímco jeho vlastní svědomí ho tlouklo do zad s každým dalším krokem. Ty peníze nebyly jeho. Patřily nebožtíku faráři Pelikánovi, přesněji řečeno tomu zlatému základu, který měl posloužit na vybudování nového božího stánku z pevného kamene, aby už nikdy nezbylo z města jen spálené řečiště. Místo toho však měly utišit dluhy, do kterých se Václav zapletl s cizími kupci.

Zastavil se až před masivními dubovými dveřmi nově dokončeného kostela svatého Jakuba Většího. Čerstvě omítnuté zdi se v přízračném svitu měsíce bělily proti černé obloze jako nějaká zjevená přízračná hrozba. Vzduch voněl vlhkou maltou a surovým dřevem krovů. Václav sáhl po těžkém železném kruhu, chtěl vzít kradené zlaťáky a zmizet kamsi do lesů pod Trutnovem. Místo toho se však pod jeho prsty dveře pomalu, s dlouhým a hlubokým skřípěním otevřely samy od sebe, jako by uvnitř na někoho celou dobu čekaly.

Vstoupil dovnitř a vnikl do chladného prostoru, kde se vznášel pach včelího vosku a starého kadidla. Pod nohama mu dutě zahučela dlažba. V šeru obrovské lodi, pod klenbou posetou štukovými zrcadly, nehořela jediná svíce, a přece zde nebyla úplná tma. Od západní kruchty dopadal dovnitř stříbřitý měsíční paprsek a lámal se o nový hlavní oltář. V tom světle se zřetelně rýsovaly obrysy velkého obrazu, na němž svatý Jakub hleděl přímo na něj s nezvyklou přísností v očích.

Václav sevřel pytlík s mincemi tak silně, až mu zbělely klouby prstů. Chtěl couvnout a utéct zpět do bezpečí noci, ale vtom to uslyšel. Nebyl to lidský hlas. Znělo to jako hluboký, kovový tón starého zvonu, který kdysi zázrakem přečkal velký požár roku šestnáctetsetdvacetpět. Zvuk se rozlil od těžkého krovu dolů k lavicím, aniž by kdokoli zahýbal se srdcem zvonu na věži. Tělo mu ztuhlo. Měl pocit, jako by mu někdo neviditelnou rukou položil na hruď obrovský kámen. Hřích v jeho kapse najednou ztěžkl tisíckrát víc než před chvílí.

Ucouvl o krok zpět a zakopl o dřevěnou chórovou lavici. Mince mu vyklouzly z dlaně a s ostrým, kovovým zvuky se rozkutálely po kamenné podlaze. Každé zazvonění se v prázdném kostele rozlehlo jako hromobití. Zůstal klečet na kolenou na studené dlažbě, dech se mu zkracoval a v uších mu hučelo. Vtom k němu z oltáře dolehl závan teplého vzduchu, vonící po čerstvě posekané trávě na hřbitově u svatého Michala, kde nedávno uložili k odpočinku jeho vlastního otce. Žádný vívan by se však v uzavřeném chrámu neměl odkud vzít.

Když se s třesoucíma se rukama natáhl po první z rozházených mincí, aby ji zvedl, spatřil v odrazu vyleštěného kusu kovu něco, co mu vyrazilo dech. Přímo za ním ve stínu stála vysoká silueta v kněžském ornátu, která tam ještě před okamikem rozhodně nebyla. Vůbec se neodvážil otočit hlavu. Všude kolem panovalo ticho, jen tlukot jeho vlastního srdce zněl v tichu kostela jako splašený buben. Když po dlouhé chvíli nabral sílu a obrátil pohled dozadu, prostor byl prázdný. Zůstal tam jen chlad, měsíční svit a peníze rozházené kolem jeho kolen.

Václav vstal, ruce se mu třásly tak, že sotva posbíral poslední zbloudilý zlaťák. Položil celou částku zpět na dřevěný stolek u sakristie, kam patřila podle farářovy poslední vůle, a vyběhl ven do chladné úpické noci, aniž by se za sebe ještě jednou podíval.

Dnes už nikdo nezjistí, zda onoho podzimního roku v tichu nového chrámu promluvilo svědomí pronásledovaného hříšníka, nebo jestli na něj z temnoty promluvil sám nebohý farář Pelikán, který nechtěl nechat své dílo nedokončené. Ale lidé sem do stínu mohutných věží svatého Jakuba přicházejí dodnes, posadí se do starých lavic a když se podívají na velký oltář, mnozí z nich náhle ztlumí svůj dech, jako by v prázdné lodi slyšeli tiché, kovové zachrastění zapomenutých mincí.