Příběh: kostel svatého Jakuba Většího v Kněževsi

Matěj se zakuckal v hustém, šedivém dýmu, který mu drásal plíce jako piliny. Každý nádech byl bojem, každým vydechnutím cítil v ústech pachuť spáleného dubu a starého, prolezlého prachem dřeva. Plameny lízaly stropy starého sboru jako hladoví tvorové a zvuk padajících trámů připomínal výstřely z pušek. Věděl, že všechno, co znali jeho předkové, právě teď mění v popel.

Vytlačil se z dýmu k těžkému, kamennému srubu věže. Ta stála jako poslední svědek chaosu, neochvějná a černá proti rozžhavenému nebi. Matěj se opřel zády o chladný, byť teplem sálající kámen a sklouzl na kolena. Jeho ruce, od špíny a sazí nepoznatelné, se třásly tak silně, že nedokázal ani pevně sevřít prsty. V hlavě mu neustále znělo to ticho. To děsivé ticho v okamžiku, kdy měl zazvonit, aby varoval vesnici, ale strach mu uvěznil hrdlo v uzlu.

Musel nahoru.

S každým krokem po točitém schodišti se hluk hořícího kostela stával vzdáleným duněním moře. Kamenné stupně pod jeho nohama byly drsné a špinavé. V temnotě věže se světlo ohně proplétalo úzkými škvírami jako krvavé prsty. Matěj nehledal únik, hledal odpověď. Chtěl vědět, zda ho ta temnota, kterou v sobě nechal zapadnout, už nedohnala i sem, do výšky, kde se lidé dotýkají nebes.

Když dorazil k poslednímu patru, vzduch se náhle změnil. Už to nebyla horká, dusivá pára, ale podivný, ledový vánek, který voněl po dešti a mokrém bahně z vodního příkopu. Matěj se zastavil. Srdce mu bušilo proti žebrům jako vězněné zvíře.

V úzkém prostoru nad schodištěm se stalo něco, co popíralo vše, co znal z učení kněží.

Z hlubokého nitra věže, z míst, kde by měla být jen prázdnota a prach, vyvstalo světlo. Nebylo to oranžové žáry ohně, ani bělavý záblesk blesku. Bylo to jemné, stříbřité světlo, které se zdálo vycházet přímo ze samotných kamenů. Neoslňovalo, ale uklidňovalo. Matěj se k němu natáhl, jako by chtěl dotknout se ranní mlhy. V tom okamžiku se zvuk hořícího dřeva i lidské křiky z venkovního světa úplně vymazaly. Zůstalo jen to světlo a tlukot jeho vlastního srdce, který se pomalu zklidňoval.

V tom světle spatřil stín. Nebyl to však stín člověka, ale spíše tvar, který připomínal dým nebo pohybující se mlhu. Neuvěděl, zda je to duch mrtvých, kterému právě spal místo odpočinku, nebo jen jeho vlastní oči, které se pod tlakem hrůzy zbláznily. Nicméně, když ten stín prošel těsně kolem něj, Matěj necítil strach. Cítil neuvěřitelnou lehkost, jako by mu z ramen spadl celý svět.

Pak se všechno vrátilo. Hluk ohně se znovu přihlásil s novou silou, vnější svět se znovu zaplnil křikem a horkem. Matěj zůstal stát v temnotě, jen jeho prsty stále cítily ten nepochopitelný chlad, který po něm zbylo.

Když se ráno nad Kněževesem rozprostřela šedá tma, zůstala z původního kostela jen ta věž, tyká se jako prst ukazující na nebe. Lidé mluvili o neštěstí, o ohni, který vše sebral, ale Matěj mlčel. Stál u vodního příkopu a díval se na prázdné místo, kde dříve stály stěny. Věděl, že na tomto místě vyroste něco nového, něco velkolepého a vznešeného, co bude hrdě stát po staletí. Ale věděl také, že když se někdy v noci vrátí k věži a začne stoupat po těch točitých schodech, světlo ho už nečeká.

Zůstane tam jen ticho, které zná jen ti, co v něm hledají smysl.