Příběh: kostel svatého Jakuba Většího v Kunraticích

Kovový klíč s chladným třesotem zapadl do zámku a těžké dveře s hlubokým skřípáním ustoupily. Matěj se zastavil v prahu, dýchal ztěžka a v dlani svíral genülatní vacek s penězi, které mu nepatřily. Vzduch uvnitř chrámu byl hustý, nasycený vůní včelího vosku a starého prachu, který tančil v úzkých prouzcích světla pronikajících z lucerny ve stropě.

Krok po kroku postupoval hlouběji do kruhové lodi. Boty mu hlasitě klapaly o kamennou dlažbu, zvuk se odrážel od zaklenutých stěn a vracel se k němu jako výčitka. Zastavil se před hlavním oltářem. Nad ním v záři seděl svatý Jakub, poutník s mušlemi na pláštěnce, který hleděl dolů s výrazem, jenž Matěje přiměl k prudkému nadechnutí.

Matěj přišel z Prahy, utíkal před hněvem muže, kterému sloužil jako účetní, a za sebe nechal zvrácený život. Věřil, že v Kunraticích, v tomto nově zřízeném barokním útočišti, najde klid, nebo alespoň místo, kde se schová před světem. Ale klid v něm nebyl. V hrudníku mu tloukl srdce jako uvězněný pták a v hlavě mu stále znělo poslední slovo jeho bývalého pána.

Pohled mu sklouzl níže, k prosklené skříni. Uprostřed ní stála vosková socha svatého Jana Římského. Matěj přistoupil blíž, až se mu dech srážel na skle. Pod vrstvou vosku prosvítal kostra světce, skutečné zbytky těla přivezené z římských katakomb. Ten pohled na odhalené kosti mu vrazil do spánků. Smrt nebyla zde jen symbolem, byla zde přítomna v hmatatelném, mrazivém tichu.

Klesl na kolena. Ne proto, aby se modlil, ale protože mu najednou zkolabovaly nohy. V rukou stále držel ukradené mince. Chtěl je hodit na podlahu, vzdát se jich, ale prsty se mu křečovitě sevřely kolem látky vacku.

V tu chvíli se v kostele ozval zvuk. Nebyl to zvon ani krok. Bylo to tiché, rytmické tleskání, jako by někdo v dálce pomalu tleskal do dlaní. Zvuk přicházel od kruchtu, kde se na klenbě rozprostíral nebeský sbor andělů s hudebními nástroji. Matěj zvedl hlavu a ztuhl.

Z horní části kupole, z místa, kde se stýkali malby bojujících křesťanů a Maury, začalo stékat světlo. Nebylo to slunce, které by proniklo lucernou; bylo to bílé, husté světlo, které se lilo jako tekuté stříbro přímo na voskovou sochu svatého Jana. Světlo se dotklo skla a v ten moment se v prostoru rozlehlo slovo. Nebylo vyřčeno hlasem, ale zaznělo přímo v jeho mysli, čisté a ostré jako nůž.

Vrať to.

Matěj sebou trhl. Rozhlédl se kolem sebe, ale v chrámu nebyl nikdo. Jen on, poutník s mušlemi na plášti a mrtvý světec v prosklené cele. Ticho, které následovalo, bylo hlubší než hrobové ticho v okolní hřbitovní zdi.

Vstal, svaly měl ztuhlé, jako by v mrazu stál hodiny. Podíval se znovu na své ruce. Peníze v vacku ho najednou pálily, jako by byly z rozžhaveného uhlí. Bez rozmýšlení vyrazil z kostela, neznámý cíl v hlavě, jen jediný pocit – zbavit se tíže, která ho táhla k zemi.

Během cesty zpět do Prahy se v jeho mysli stále ozýval onen tichý tleskot a bílé světlo, které mu vytesalo do duše nezvratný příkaz. Peníze vrátil do tichosti noci, položil je na práh domu, který opustil, a s pomocí posledních sil se pokusil vymazat stopy svého hříchu.

Když se o několik měsíců později vrátil do Kunratic, aby znovu navštívil místo svého zlomu, našel kostel v polosvětle zapálených svící. Stál opět u skleněné skříně se svatým Janem. Všiml si něčeho, čeho předtím neviděl. Na povrchu voskové sochy, přesně v místě, kde se světlo dotklo skla, byla malá, téměř neznatelná trhlina, která vypadala jako slza.

Někdo říká, že v tom kruhovém prostoru zůstává ozvěna každého vyznání, které bylo vyřčeno v naprosté beznaději. Matěj už nikdy neví, zda ho zachránilo božstvo, nebo jen strach z pohledu mrtvého muže z římských katakomb.