Příběh: kostel svatého Jana Křtitele (Bílkov)
Krev na dlaních už začala zasychat a tvořit tmavou krustu, která pálila při každém pohybu prstů. Vítas stál v prachu cesty a hleděl na masivní zdi z hrubého kamene, které před ním vyrůstaly jako ztuhlá vlna. V hlavě mu stále zněl ten poslední křik, krátký a přetržený, který utichl v momentě, kdy mu v rukou zůstal jen těžký železný nůž. Nechtěl to tak, ale hněv je slepý pes, který kousne i do vlastní ruky.
Krok za krokem se blížil k otevřeným dveřím. Vzduch kolem něj byl těžký vlhkostí a vůní starého kamene, který nasál tisíc let chladu z hloubi země. Vstoupil dovnitř. Ticho v lodi bylo tak husté, že mu zvonilo v uších. Pod nohama vrzal prach a v nosem mu cítil ostrou vůně včelího vosku a starého dřeva. Stěny byly tlusté, neústupné, stavěné pro věčnost, a Vítas se v nich cítil jako malý hmyz, který se omylem vlétal do hrobky.
Dojde k pětibokému závěru, kde světlo dopadalo jen úzkým prouskem přes malé okno. Tam, v polostínu, klesl na kolena. Nebyly to kolena víry, ale kolena vyčerpání. Třásl se, ačkoli v sálem nebyl průvan. Položil zakrvácené dlaně na chladnou dlažbu a zavřel oči. Chtěl jen, aby to zmizelo. Chtěl, aby ta tíha v hrudi, která ho svírala jako železný obruč, praskla a pustila ho volně.
Vteřinu poté, kdy se jeho čelo dotklo kamene, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to šepot, ale jemné, rytmické tleskání kapek vody o kámen. Jenže v kostele bylo sucho. Vítas zvedl hlavu a uviděl něco, co mu zastavilo dech. Z prázdného prostoru nad oltářem, tam, kde žádný člověk nemohl stát, sálal slabý, modravý jas. Nebylo to světlo svíce ani odlesk skla. Byla to záře, která se pohybovala jako dým ve větru, přestože vzduch v místnosti stál.
Záře se pomalu spustila níž a zastavila se těsně před jeho tváří. Vítas ztuhl. V tu chvíli přestal slyšet svůj vlastní plachý dech. V tom světle neviděl tvář, ale cítil přítomnost někoho, kdo znal každé jeho tajemství, každou temnou myšlenku a každý hřích, který se pokusil zakopat hluboko do země. Nebylo v tom odsouzení, jen hluboký, nekonečný smutek, který byl těžší než všechny kameny této stavby dohromady.
Náhle se z jasu oddělil malý kousek světla a dopadl přímo na jeho zakrvácenou ruku. Vítas vyjekl a chtěl ruku odtáhnout, ale nemohl. Cítil, jak ho do země přitlačuje neviditelná síla. V místě, kde světlo dotýkalo kůži, začalo hřehat. Nebylo to žár ohně, ale teplo jarního slunce, které rozpouští zimní led. Viděl, jak se krev před jeho očima mění. Neodtekla, nezmizela, ale začala vybublávat a měnit barvu, až se v jedné jediné sekundě proměnila v průzračnou tekutinu, která s jemným syčením zmizela v pórů jeho kůže.
Když světlo zhaslo a v lodi znovu zavládlo šedo, Vítas zůstal sedět v naprostém omráčení. Podíval se na své dlaně. Byly čisté. Úplně čisté, jako by nikdy nedržel zbraň, jako by nikdy neublížil jinému živému tvoru. Zkusil si vzpomínat na tvář toho, koho zabil, ale zjistil, že vzpomínka je rozmazaná, jako obraz v kalné vodě. Zůstal jen pocit hlubokého klidu a zvláštní, tíživá prázdnota, která ho nutila znovu začít žít.
Vysupal se z kostela do oslblého světla, ale už nebyl stejným mužem. Zastavil se u brány a ohlédl se na tiché zdi, které ho právě zachránily před ním samotným. Nevěděl, zda byl vyhojen, nebo zda byl jen vymazán z vlastní historie.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto místa a přiloží ruku na chladný kámen lodi, možná pocítí pod prsty zvláštní teplo, které tam nepatří.