Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Hoštice)

Když se Markéta z Hoštic dotkla kamene, zůstal jí v prstech nejen prach, ale i něco jiného — jako by ji něco stáhlo dolů, do hlubin, kde se vzduch zhušťoval a stín zvonů se rozplynul v něčem, co nebylo zvuk.

Byla tam, kde nikdo jiný nebyl. V kostele svatého Jana Křtitele, mezi sloupky, které držely strop jako staré žebra, a vzduchem, který voněl po vosku, vlhkém dřevu a něčem, co připomínalo kouř z nehasnoucí svíčky. Markéta si otírala rukávem po čele, ale pot se nestíral, jen se měnil v chladnou vlhkost, jakoby ji něco pozorovalo. *Jenom já,* řekla si, a hlas se jí ztratil v hlubinách kostela, kde se odrážely její kroky po kamenných dlaždicích.

Přišla pro odpověď. Nebo pro odpuštění. Nebo prostě proto, že od té doby, co se její manžel vrátil z bitvy u Sudoměře s prázdnou košatou a prázdnou hlavou, už nebyla schopen ani říci její jméno. *„Je to jenom vojenská horečka,"* lhal lékaři, ale Markéta věděla, že když se člověk vrací bez ruky, ale s očima plnými něčeho, co se nedá vyplakat, není to horečka. Je to něco jiného. A ona potřebovala vědět, zda je její hřích větší než jeho.

Kleknula před oltář, ale místo modlitby si položila dlaň na starý kámen, který tam ležel mezi svíčkami. *Křížení,* pomyslela si. *Proč je tu skryté?* Když se dotkla jeho drsného povrchu, ucítila, jak se pod ním něco pohnulo — ne kámen, ne vzduch, ale jako by se otevřel průchod do něčeho, co bylo teplé a tiché. A pak uslyšela hlas.

Nebyl to zpěv, nebylo to ani nic, co by člověk mohl říci. Bylo to spíše jako když se v klidném rybníce rozlomí led — jen jeden hluboký, vibrující tón, který jí pronikl až do kostí. *„Ty jsi tu už dříve,"* řekl hlas, a Markéta se prudce vztyčila, protože věděla, že to nemůže být pravda. *„Ale ne tak, jak si myslíš."*

Věžní hodiny nad ní zabily tři údery, ale zvuk se rozplynul, jako by ho něco pohltilo. Markéta se podívala nahoru, kde visela makovice, pozlacená a lesklá jako slza. A tam, mezi paprsky světla, které pronikaly úzkými okny, se zdálo, že se něco pohybuje. Jako by tam, v temnotě, stála postava. Nebo stíny více než jedné.

„Kdo jsi?“ zeptala se, a její vlastní hlas zněl cizí, jako by ho někdo přehrával zpomaleně.

Odpověď přišla neočekávaně — ne z úst, ne z hlubin kostela, ale z její vlastní paměti. *„Byla jsem tu před tebou,"* uslyšela. *„A před tebou byla další. A další. Každá z nás sem přišla, když ji něco zlomilo. A ty také jsi zlomená, Marketo. Ale ne tak, jak si myslíš."*

Zvedla hlavu a podívala se na oltářní obraz — svatý Jan Křtitel, jak držel Ježíšovo roucho. Ale když se podívala přesně na střed, kde by měla být tvář, tam byla jen temnota. A v té temnotě se zdálo, že něco svítí.

„Co mám dělat?“ zeptala se.

„Nic,“ ozvalo se. *„Jen poslouchej. A když uslyšíš, co ti řekne srdce, neodporuj."*

Markéta se zvedla, ruce jí třásly. Když se otočila ke dveřím, uvědomila si, že už neví, jak se sem dostala. A že venku, mimo kostel, ji čeká muž, který už není ten, jaký byl. Ale něco v ní se změnilo. Jako by jí někdo vložil do hrudi malý, hořící kámen — a ona věděla, že ho nikdy nevyhazuje.

Když vyšla ven, slunce ji oslepilo. Zvonil zvon, ale ne jako obvykle — zněl jako melodie, kterou nikdy předtím neslyšela, ale která jí připomněla něco, co už zapomněla. A když se podívala na věž, uviděla, jak se v makovici odráží její vlastní stín — ale on nebyl sama. Vedle ní stála postava, která se rozplynula, jakmile se Markéta odvrátila.

Vrátila se domů s prázdnou košatou v ruce. A když ji manžel zeptal, proč, odpověděla jen: *„Protože někdy stačí poslouchat.“*

A když později, v noci, uslyšela, jak zvoní zvon — i když nikdo neozval — nevěděla, zda to byl zvuk z kostela, nebo z její vlastní hrudi.