Příběh: kostel svatého Jana Křtitele (Kněževes)

„Zabij mě raději hned, než aby mě našli ti tvoji páni!“ zakřičel Matěj a vtlačil se hlouběji do chladného kouta lodi, kde stěny z opuky stále vyzařovaly vlhkost země. Jeho dýchání bylo těžké, přerušované chrůkotem v krku, a v dlani křečovitě svíral stoleťý pergamen, který mu v noci z hradu zmizel z pohledu stráží.

Naproti němu stál Jakub, muž s tváří zčervenalou hněvem i mrazem. V ruce držel těžký železný kříž, který našel u vchodu, a jeho oči, zúžené v šslitých stínech, nehledaly spásu, ale odplatu. Mezi nimi v prostoru kostela levitoval prach, rozvířený prudkým vstupem do budovy, a vzduchem se nesla těžká, sladká vůně starého vosku a vlhkého kamene.

Matěj se pokusil vstát, ale záda ho přišla o oporu v podobě tlustého pilastru. Pohled mu sklouznul k hlavnímu oltáři, kde v polomraku záříly znaky rodů Siebertových. Zlaté detaily na dřevě se v šeru třpytily jako oči dravců. V tom okamžiku se v prostoru ozval zvuk, který neměl být možný. Nebyl to křik ani krok, ale tiché, rytmické cinkání, jako by někdo pomalu tahal řetězem po kamenné podlaze.

Jakub ztuhl. Kříž v jeho ruce mírně zaklopotil. Oba muži zmlkli a naslouchali. Ticho v kostele bylo tak husté, že slyšeli vlastní tepy v spáncích. Zvuk přicházel z prostoru za vítězným obloukem, z temnoty presbytáře, kde se klenba ztrácela v černé hloubi.

„Kdo tam je?“ vyjekl Jakub, ale jeho hlas zněl slabě, téměř dětsky.

Z temnoty se začal šířit jas. Nebylo to světlo svíce ani lucerny. Byl to bledý, modravý záblesk, který se pomalu přeléval přes toskánské pilastry a plazil se po podlaze jako mlha z blízkých potoků. Světlo se zastavilo přesně v momentě, kdy dopadlo na rukou Matěje a na pergamen, který v nich držel.

Matěj pocítil, jak mu prsty dřevnějí. Nebyl to chlad zimy, ale mrazivý dotek něčeho, co už dávno nemá kůži ani kosti. V tu chvíli se z hloubi lodi ozval šepot. Nebylo v něm slyšet slova, jen hluboký, vibrující tón, který jim oběma rozvibroval hrudní kost. Jakubovy prsty povolily a železný kříž s hlučným cinknutím dopadl na zem.

Muž, který přišel zabít, klesl na kolena. Ne proto, že by chtěl modlit, ale protože jeho nohy náhle ztratily sílu. Matěj v šoku sledoval, jak modravý jas obepíná pergamen a pomalu ho vtáhne do sebe. Papír se začal rozpadat v prach, aniž by ho plamen dotkl. Všechny tajemství, která v něm byla zapsána, všechny hříchy a dluhy, které poháněly jejich spor, zmizely v jediném záblesku.

Pak nastalo absolutní ticho. Světlo zmizelo tak prudce, jako by někdo zhasl neviditelnou svíci. Do lodi vnikl jen slabý paprsek světla z okna s pískovcovým ostěním a dopadl na tváře dvou mužů, kteří se na sebe dívali jako cizinci.

Jakub pomalu vstal. Nepohleděl na Matěje, ani na místo, kde před chvílí byl pergamen. Jen si otřel pot z čela a pomalu vykročil k jižnímu vchodu. Matěj zůstal sedět u zdi. Vzduch kolem něj byl nyní čistý, zbavený pachu strachu i starého vosku, jen s jemnou stopou ozónu, jaký zbyde po velké bouřce.

Když Matěj konečně vyšel ven na hřbitovní půdu, ztuhle pohlédl zpět na osmiboký sanktusník na střeše. Věděl, že v tu chvíli v tom domě nebyli sami, a že něco, co v těch zdech spí od dob gotických základů, se rozhodlo zasáhnout.

Kdo dnes prochází kolem tichých hřbitovních hrobů v Kněževsi, možná pocítí, jak mu v zádech mrazí, i když je letní poledne. Někteří říkají, že v lodi stále někdo hlídá, aby se do tohoto prostoru nedostala nenávist, která by narušila klid zapomenutých jmen.