Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Skalná)
Klíč k zamčené skříni
Vesnice Skalná ležela v tom čase jako zapomenutý kousek papíru mezi prsty někoho, kdo už dávno zemřel. Jindřich z Vildštejna stál před kostelem svatého Jana Křtitele, jeho dlaně se potily, i když venku panoval lednový mráz. Ve vzduchu visela vůně hořlavého dřeva z nedaleké dílny, kde mistr Kuneš opravoval varhany, a něco dalšího — něco sladkého, jako by se v kamení stěn ukrývaly staré medové plástve. Ale to byla jenom jeho představivost. Nebo ne?
Za jeho zády se dveře kostela zavřely se šustotem, jako by je někdo tlačil prsty, ne klíčem. Jindřich se otočil, ale nikdo tam nebyl. Pouze stín, který se rozplýval mezi sloupky hlavního portálu, jako by ho někdo vymazal. Pak zase zůstal. Jako by ho něco drželo.
„Pánové, co tu děláte?“ ozval se hluboký hlas z temnoty lodi. Jindřich se neodvážil odpovědět. Věděl, že když se podívá dovnitř, uvidí to, co už nikdy nezmizí. Ale nemohl odolat. Krok. Další. Chlad z kamenných schodů mu stoupal do kolen, jako by ho někdo tahal dolů.
Vnitřek kostela byl prázdný, ale vzduch se v něm hýbal, jako by někdo dýchal. Na hlavním oltáři hořela svíčka, přestože nikdo ji nedržel. Plamen kolísal, jako by ho třásla neviditelná ruka. Jindřich se přiblížil, až mu zrak zamlžil slzy. A tam, uprostřed oltáře, ležela malá dřevěná skříňka, kterou nikdy předtím neviděl. Na víku byl vyryty kříž a slova: *„Kdo hledá, najde. Kdo bere, ztratí.“*
Jindřich ji otevřel. Uvnitř bylo prázdno. Ale když skříňku zavřel, uvnitř se ozval zvuk — jako by se něco posunulo. Pak přišel hlas, ne zvenku, nýbrž z hlubin jeho hrudi:
„Ty víš, co jsi udělal.“
Nevěděl, jak dlouho tam stál. Když se konečně odvážil podívat na oltář, svíčka byla zhasnutá. A skříňky tam nebylo. Jen prázdný prostor, jako by ho nikdy neviděl. Ale v jeho rukou ležela malá, stará klíčová dírka — zrezivělá, jako by ji někdo dlouho nosil v kapse.
Vesnice Skalná se kolem něj rozplynula v mlze. Jindřich z Vildštejna věděl, že nikdy neřekne, co se stalo. Ale od té chvíle začal chodit do kostela každou neděli. A když se modlil, někdy mu zdálo, že skříňka je stále tam — a že někdo čeká, až ji znovu otevře.
Až do dne, kdy se rozhodne.