Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Střížov)

Klíč se otáčel v zámku, ale dveře kostela zůstaly zavřené.

Matěj Kovář, který se před chvílí ještě smál s přáteli o hlouposti světa, teď stál s pěstmi zatlučenýma do dlaní a díval se na ten zrzavý pramen světla, který se vlil skrze trhlinu v dřevěných vrátkách. Za ním se zdálo, že někdo čeká — nebo že něco čeká na něj. Vzduch voněl po vlhkých kamenech a starém vosku, smíšeném s něčím sladce hořkým, jako by se v kostele spálily byliny. Nebo to byla krev.

„Pánové, tohle není žert!“ zašeptal, ale jeho hlas se ztratil v šustění listů javoru za hřbitovem. Věděl, že by měl odejít. Věděl, že za těmito zdmi není nikdo, jen stíny a prach z deseti století. Ale jeho nohy ho nesly dál, jako by je ovládalo něco jiného než rozum.

Vnitřek kostela byl temný, až na ten úzký pruh světla, který se rozlil přes chladné dlaždice. Matěj se pokusil zhluboka dýchat, ale jeho plíce se svíraly jako po dlouhém běhu. Na lavici uprostřed lodi ležela kniha — ne modlitební, ale stará, opotřebovaná, s vybledlými nápisy na okrajích. Když ji otevřel, stránky se rozletěly, jako by je někdo právě teď zavřel. Na první straně byl nápis: *„Kdo hledá, najde. Ale jen když přestane hledat.“*

Matěj se rozesmál — hloupá legrace. Ale pak si všiml, že na lavici leží ještě něco: malý kovový křížek, zakalený časem, s vyrytým jménem, které neznal. *„Jakub Jenson.“* To bylo jméno prvního faráře Střížova, jak se vyprávělo v kronikách. Muž, který sem přišel po třicetileté válce, když vesnice byla jen popel a zříceniny.

„Proč jste mi to neřekl dřív?“ vykřikl do prázdna.

Odpověď přišla okamžitě — ne hlasem, nýbrž dotykem. Něco lehkého mu přejelo po zápěstí, jako by ho někdo pohladilo prsty. Pak se světlo nad hlavou rozrostlo, ne z lucerny, ale ze samotného vzduchu, jako by se stropy rozpouštěly. A v té chvíli uviděl: na oltáři, tam kde by měl stát Kristus, stál jen stín — vysoký, v šedém plášti, s rukama skrytýma v rukávech. A když se Matěj pokusil blíž, stín se otočil a ukázal mu tvář — jeho vlastní, ale starou, vyčerpanou, s očima plnými slz.

„Ty jsi ten, kdo odešel,“ řekl Matěj a hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

Stín se nehnul. Jen se usmál.

Matěj se probudil na lavici, s hlavou v dlani a srdcem bušícím jako po útěku. Knížka byla prázdná, křížek zmizel. Ale na jeho zápěstí zůstala stopa — tenký, bledý pruh, jako by ho něco škrtilo. Když se podíval ven, slunce už zapadlo, a nad věží kostela se vznášel orel, který tu neměl co dělat. Pták ho sledoval očima, než se rozletěl do temnoty.

Vesnice spala. Ale Matěj věděl, že už nikdy nebude stejný.

Když o týden později přišel do kostela znovu, kněz ho poznal. „Co vás sem přivádí, pane Kováři?“ zeptal se, zatímco Matěj kladl ruku na starý kámen, kde předtím ležela kniha.

„Hledám někoho,“ odpověděl. „Ale možná jsem ho našel dávno předtím, než jsem sem přišel.“

Kněz se podíval na jeho zápěstí. „Ten pruh… to není rána. To je znamení.“

Matěj se usmál. „Možná.“ Potom odešel, aniž by se rozhlédl po soše svatého Jana Nepomuckého u hřbitova — protože věděl, že tam nikdo nestojí. A že někdo jiný, kdo přišel po něm, si toho možná ani nevšimne.

Ale on už se nebál. Teď čekal.