Příběh: kostel svatého Jana Křtitele (Sudice)
Když se Antonín Zikmund probudil, leželo mu na hrudi něco studeného a vlhkého.
Nebylo to jeho vlastní pot, ani dech. Byla to kapka, která mu stékala po prstech a kapala na dlažbu. Zvedl ruku a uviděl, že mu z prstů kapají slzy. Neplakal. Nikdy neplakal. Ale teď mu z očí stékalo, jako by někdo otevřel ventil v jeho hrudi a nechal ho prázdně vytečet.
V kostele panovalo ticho, takové, jaké zná jenom místa, kde se modlí lidé, kteří už nemají co ztratit. Antonín seděl na lavici u zadní stěny, tam, kde ho nikdo neviděl, a díval se na oltář. Světlo z okenních vitráží padalo jako rozlitý med, ale on ho necítil. Cítil jen tu kapku na prstech a zápach starých knížek, které ležely na stole u varhan.
„Prosím tě, pane bože, já nevím, co mám dělat,“ zašeptal, i když věděl, že nikdo ho neslyší. Ale někdo ho slyšel. Někdo mu odpověděl.
Začalo to jako šum. Jako když se listí otírá o kámen, ale bez větru. Antonín zvedl hlavu a uviděl, jak se nad hlavicí kříže na oltáři začalo světlo sbíhat do jednoho bodu. Nebylo to slunce, které proniklo skrze vitráže – to bylo jinak. Jako by někdo zapálil svíčku uvnitř jeho vlastního oka.
„Co chceš?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď přijde.
A pak uslyšel hlas. Ne zvenčí. Zvnitř. Jako by mu někdo šeptal přímo do kostí.
*„Vrať to.“*
Antonín se zachvěl. Vzal z kapsy malý kámen, který tam měl od dětství. Byl hladký, jako by ho někdo dlouho otíral o něco měkkého. Přinesl ho sem, protože mu připomínal ten den, kdy se pokusil ukrást z farářovy skříňky. Nebylo to pro peníze. Bylo to proto, že chtěl vědět, zda ho někdo miluje. A když ho chytili, nikdo mu neřekl, že ano.
Teď držel ten kámen v dlani a cítil, jak mu ho něco táhne zpět. Ne k oltáři. Ne k zemi. K někam hluboko dovnitř.
„To není moje,“ zašeptal. „Já ho nikdy nechtěl.“
Ale bylo pozdě. Kámen se mu vytrhl z prstů a vzlétl do vzduchu, jako by ho někdo neviditelný hodil proti stropu. Tam se zastavil, visel ve vzduchu, jako by ho drželo něco nehmotného. A pak se rozpadl na prach.
Antonín zvedl hlavu a uviděl, že nad ním visí ještě jedna kapka. Tentokrát na stropě, na místě, kde se prach rozptýlil. Kapka, která se pomalu rozlila po kamenech, jako by se strop snažil něco vypláchnout.
Vtom se za ním otevřely dveře. Farář Jureczka vstoupil s knížkou v ruce, ale když uviděl Antonína, zastavil se. „Synu,“ řekl, „proč tu sedíš v noci?“
Antonín se nepohnul. „Přišel jsem vrátit to, co jsem ukradl,“ řekl. „Ale teď už to není moje.“
Farář se podíval k oltáři, kde se prach rozptýlil. Pak se podíval na Antonína. „Co se ti stalo?“
„Nic,“ řekl Antonín. „Jen jsem si uvědomil, že někdy věci nepatří nám. Patří tomu, kdo je potřebuje.“
Farář nic neřekl. Jen se obrátil a odešel. Antonín zůstal sedět, dokud mu nedošlo, že světlo z vitráží už není stejné. Bylo jasnější. Jako by se něco otevřelo.
Když vyšel ven, noc byla klidná. Na náměstí před kostelem stála socha svatého Jana Křtitele, ale Antonín na ni nedal. Podíval se na své ruce a uviděl, že na nich není ani stopa po kapkách.
Ale když si je přiložil k tváři, cítil, že mu něco teče po lících. Tentokrát to nebyly slzy.
Bylo to teplo.
A když se podíval nahoru, uviděl, že nad kostelem se třpytí něco, co vypadá jako hvězda. Ale hvězdy v noci nejsou tak jasné.
A pak zmizelo.