Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Šumperk)
Když se Matěj Pavlík dotkl kamene, uslyšel šepot.
Nebylo to jako slovo, ani jako vítr v trhlinách. Bylo to hluboko uvnitř, jako by mu někdo promluvil přímo do kostí. Věž kostela svatého Jana Křtitele stála před ním jako černý stín proti bledému nebi, cibulové zakončení se třpytilo jako led, i když venku bylo teplo. Matěj si otřel pot z čela a znovu se podíval na listinu, kterou držel v rukou. *Zpráva o prodeji statku za třicet zlatých.* Nic neobyčejného. Nic, co by vysvětlovalo ten šepot.
„Ty jsi to podepsal?“ zeptala se ho manželka za zády, hlas jí zněl jako suchý list.
„Ano.“ Odložil pergamen na kámen. „Jinak bychom neměli na co platit dlužné.“
„A co děti?“ Ona se neotočila, jen sevřela ruce v šátku. „Co když zítra přijde vojsko a vezme je jako náhradu?“
Matěj se podíval na věž. Kdysi sem měšťané ukládali své cennosti, když město hořelo. Kdysi sem chodili lidé, kteří potřebovali něco ukrýt. On tu potřeboval něco najít.
„Pojď,“ řekl a vzal ji za ruku. „Pojďme dovnitř.“
Vnitřek kostela voněl po vosku a vlhkých kamenech, jako by se čas zde zastavil. Slunce padalo skrze malá okna a rozptýlilo se v prachu, který tančil nad dlažbou. Matěj vedl manželku ke kamennému lavici u severní stěny, tam kde kdysi stával hřbitov. „Poslyš,“ řekl tiše, „já vím, že to vypadá jako zrada. Ale já… já nemůžu nechat, aby nás vyhnali z domova.“
Manželka se posadila, ale neodpověděla. Věděla, že slova jsou zbytečná.
Potom uslyšeli krok. Nikdo se neobjevil. Ale krok byl jasný, jako by někdo přejel přes dlažbu. Matěj se podíval k hlavnímu oltáři, kde hořela svíčka. Plamen se náhle zvětšil, jako by ho někdo foukl, a pak se zmenšil zpět. Žena se zachvěla.
„To není náhoda,“ řekl Matěj a vstál. „To není náhoda.“
Vtom se za nimi ozvalo další šepotání. Tentokrát jasnější. Jako by někdo česal papíry. Matěj se otočil a uviděl na zemi něco, co tam předtím nebylo: starý pergamen, zasunutý mezi dlaždice. Vytáhl ho a rozvinul. Byla to kopie listiny, kterou právě podepsal. Ale datum bylo jiné. *Rok 1669.*
„To není možné,“ zašeptala manželka.
Matěj se podíval na věž. Na okamžik mu připadalo, že se nad ním otáčí něco, co není tam, kde by mělo být. Pak se mu zdálo, že slyší hlas – ne slova, ale pocit, jako by ho někdo varoval. *Nepodepisuj. Neprodávej. Nezapomeň.*
„Matěji…“ Žena mu chytila ruku. „Co to je?“
On se jen díval na pergamen, který mu třásl v prstech. „Nevím,“ řekl. „Ale já vím, že tohle není náhoda.“
A pak se světlo ve svícnu zhaslo. A bylo ticho. Takové ticho, že se zdálo, jako by čas zůstal viset v kostele jako pavučina. Matěj vzal manželku za ruku a vyvedl ji ven, kde ho slunce opět pálilo do očí. Věž stála tam, kamenná a nehybná. Ale něco se změnilo.
„Zítra to přinesu zpět,“ řekl. „Všechno vrátím.“
Manželka nic neřekla. Jen se dívala na kostel, jako by čekala, že se otevřou dveře a někdo vyjde.
Když se Matěj Pavlík ohlédl, uviděl ve stínu věže postavu. Bílou, jako by byla vyřezaná z mlhy. Na okamžik se mu zdálo, že ho ta postava poznala. Pak se rozplynula.
A Matěj věděl, že už nikdy nebude moci prodat ten statek. Nebo že pokud to udělá, něco ho najde. Něco, co tu čeká od roku 1669.