Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele v Oboře
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku?!“
Hlas Mikuláše rozsekl ticho hřbitova jako nůž. Jeho ruka, sevřená v pěst, dopadla na rameno mladšího muže, který se křečovitě klesal k zemi. Bláto z obory se mu opřelo o kolena a studený vítr z řeky mu bičoval tvář. Mladý muž, jménem Matěj, se jen třásl a zíral do země, kde pod pískovcovými kameny spali ti, které hladomor před lety vymazal z paměti živých.
V dlani Matěje zůstal poslední kousek pergamentu, který ukradl z fara. Byla to listina, která mohla zvrátit osud celé rodiny, nebo ji navždy zničit. Mikuláš nad ním stál jako černý stín, jehož dech v mrazivém vzduchu tvořil bílé obláčky. V očích měl nenávist, kterou nelze smýt ani modlitbou.
Matěj se vzpamatoval a prudce se odtrhl. Rozběhl se k nízké, kamenné stavbě, která zde stála jako tichý strážce mrtvých. Byla to rotunda, její zdi z opukových kvádrů působily v šeru téměř modře. Vběhl dovnitř, kde ho okamžitě obklopil pach vlhkého kamene a starého vosku. Tma zde byla hustá, jen jediné úzké okno propouštělo proužek světla, který dopadal přesně na střed podlahy.
Zastavil se. Srdce mu tlouklo až v hrdle. Za ním zaznělo těžké kroky. Mikuláš vstoupil do prostor s pomalou, dravou jistotou.
„Nikam zde nevyjdeš,“ zasyčel Mikuláš a v ruce se mu zalesla čepel krátkého nože. „Vrať to, nebo tě pohřbím vedle těch, co zde leží od hladomoru. Budeš jen dalším anonymním kostem v hromadném hrobě.“
Matěj ustoupil až k chladné stěně. Zavřel oči a v zoufalství stiskl pergament tak silně, až mu praskly klouby. V ten moment se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno. Z hloubi země, z místa, kde se klenby krypty setkávaly s tichem věčnosti, se ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani křik. Byl to tón, čistý a hluboký, jako by samotné kameny začaly zpívat.
Najednou se prostor zaplnil světlem. Nebylo to světlo svíček ani slunce. Byl to jemný, zlatavý zář, který nevycházel z okna, ale zdál se prosakovat přímo skrze pískovcovou podlahu. Světlo obklopilo Matěje jako teplý plášť. Mikuláš, který právě vykročil k úderu, najednou ztuhl. Jeho tvář se zkroutila, ale ne v hněvu, nýbrž v naprostém zdumení. Nůž mu vyklznul z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na dlaždice.
V tom zlatavém osvěcení Matěj neviděl žádného anděla ani svatého. Viděl jen mír. Cítil, jak z něj odtéká strach a nahrazuje ho zvláštní, neznámý klid. Podíval se na Mikuláše a uviděl v jeho očích něco, co tam nikdy nebylo: zrcadlo jeho vlastního hříchu a hlubokou, nekonečnou únavu.
„Už není čas na krev,“ vyhrkl Matěj hlasem, který nebyl úplně jeho vlastním. Byl to hlas hluboký, klidný, jako by mluvil za všechny ty, kteří zde odvěku odpočívali v tichosti.
Světlo pomalu vyhaslo. Zůstala jen šera a pach vlhkosti. Mikuláš zůstal stát nehybně, zírající na svůj nůž ležící v prachu. Bez slova se otočil a odešel pryč, pomalu a těžce, jako by na ramena dostal břemeno celého světa.
Matěj zůstal v rotundě sám. Pergament v jeho ruce byl najednou nepodstatný. Věděl, že se právě teď dotkl něčeho, co přesahuje rozum i zákony lidí. Vyšel ven do chladného vzduchu a podíval se na stěny kostela, které v šeru vypadaly jako strážci tajemství, která se nesmí vyřícit.
Dnes už rotunda zmizela pod vrstvami domů a garáží, ale kdokdykoliv stanete v ulici Šporkově a přiložíte ucho k hrobovým zdům, možná uslyšíte ten samý tón, který kdysi zastavil nůž v rukou vraha.