Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele (Velká Bíteš)
„Odpusť mi, nebo mě v tomhle blátě pohřbej!“ zakřičel Matěj a svaly na krku se mu napjaly jako tětivy luku. V rukou svíral těžký meč, jehož čepel v šeru jen matně odrazovala poslední zbytky dne. Před ním stál muž, jehož jméno Matěj léta vymazával ze své paměti, ale krev na jeho oděvu byla čerstvá a horká.
Kolem nich se zvedaly vysoké kamenné hradby, které z města Velké Bíteše odděloval hluboký, temný příkop. Matěj cítil v nose pronikavý pach vlhkého kamene a hniloby, která stoupala z dna valů. Byl to prostor mezi světem živých a místem, kde končí vše lidské. Pod nohama mu vrzal štěrk a kdekoliv pohnul, ozývalo se jen tiché syčení větru v mezerách hradebních bašt.
Krok za krokem ho protivník tahal k hlavní bráně, k té malé věži, která stála jako strážce nad padacím mostem. Matějův dech byl krátký a rvaný. V hlavě mu hřmělo. Přišel sem s jediným cílem: ukončit spor o pozemky a čest, který roztrhal jeho rodinu na kusy. Jenže vteřinu předtím, než měl zasadit smrtící ránu, se z výšky ozvalo něco, co ho přimělo ztuhnout.
Hluboký, dunivý zvuk zvonu proťal vzduch. Nebyl to obyčejný zvonek k modlitbě. Byl to zvuk tak mohutný, že Matějovi v hrudníku zaklepalo srdce a v uších mu začalo zvonit. Ten zvuk nebyl jen hlukem; byl to hmatatelný tlak, který ho srazil na kolena.
„Slyšíš to?“ vydechl jeho soupeř a v jeho hlase nebyl strach, ale nepochopitelné zdumení.
Matěj zvedl zrak. Nad nimi se tyčila velká věž z neomítnutého, hrubého kamene. V jejím temném hrdle se hýbal zvon, který v tu chvíli musel být ztělesněním samotného soudu. Světlo, které pronikalo skrze mraky, dopadlo právě v ten moment na vítězný oblouk uvnitř chrámu, ačkoli Matěj byl stále vně. Měl pocit, že z hradeb vyvěrá neviditelná síla, která ho drží v uzdě.
V tom tichu, které následovalo po úderu, uslyšel Matěj šepot. Nebyl to hlas člověka, ale spíše ozvěna tisíců modliteb, které se v těchto zdech hromadily od dob prvních králů. Šepot mu neříkal, aby zabil, ani aby odpustil. Jen mu ukázal obraz jeho vlastního obličeje, kdyby se rozhodl pro krev – viděl se jako prázdnou schránku, bez duše, bez domova.
Meč mu vyklouzl z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na zem. Matěj zůstal klečet v prachu, s dlaněmi rozprostřenými k hradbám. Cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy, které smývaly špínu z cesty. Jeho protivník stál nehybně, jako by i on byl v ten moment v moci něčeho, co přesahuje lidský rozum.
„Nemožné,“ zamumlal ten druhý a pomalu ustoupil.
Matěj se nedival na něj. Díval se na pět bašt, které obklopovaly kostel jako prstenci. Věřil, že v tu chvíli nebyl jen v pevnosti z kamene, ale v místě, kde se čas zastavil, aby mu dal šanci se vrátit zpět. Vzduch kolem něj byl najednou čistý, zbavený pachu smrti, prosycený vůní starého dřeva a chladu žulových sloupců, které v dálce podpíraly klenutí lodi.
Když se znovu zvedl, v rukou už neměl zbraň, ale jen prázdnotu, která byla paradoxně lehčí než jakýkoliv meč. Nevíme, zda v tu noc odešli z Bíteše jako přátelé, nebo zda se prostě jen navždy rozestoupili v tichosti.
Jen jedna věc zůstala jistá. Kdo dnes přejde přes současný přístup a dotkne se chladných hradeb, může stále cítit ten zvláštní třes v kostech, jako by zvony v hradební věži stále vyzváněly varování každému, kdo přichází s nenávistí v srdci.