Příběh: kostel svatého Jana Nepomuckého (Bartošovice v Orlických horách)

Když se Jan Skála dotkl kamene, který mu spálil prsty jako žhavé železo.

Nevěděl, proč sem přišel. Jen že nohy ho sem přivedly, jako by je ovládala nějaká stará, zapomenutá paměť. Kostel stál mezi borovicemi jako kostra, která se vytrhla z země a čekala, až ji někdo znovu spojí s duší. Dřevěné lavice uvnitř byly rozhozené, jako by je někdo po bohoslužbě v pohnuté spěchu rozházel. Na oltáři nezbývalo nic kromě prasklin v kamenných deskách, které se zdály jako rty, které chtěly říct něco, co už nikdo neslyšel.

Jan Skála se opřel o chladný sloup a zavřel oči. Včera večer se mu v krvi rozlil hněv, který ho téměř udusil. Otec mu vzal poslední peníze, které měl od prodaného koně, a řekl, že je to za jeho vlastní chleba. *„Nebudeš mi nic dlužit, synu. Nikdy.“* Jan se nebránil. Věděl, že slova jsou jako led na řece – tenký vrstvený plát, pod kterým se schovává temnota. Teď tu stál a čekal, až ho něco roztrhne.

Vtom uslyšel šepot.

Neze vzduchu, ne z větru mezi stromy – šepot přicházel z kamene. Z téže desky, na kterou se opřel. *„Já vím, co jsi udělal.“* Hlas byl jako suché listí, které se třese na dně studně. Jan se prudce odtrhl, ale slova ho pronásledovala. *„Ty jsi lhal. A lhát je jako krást z hrobu.“*

Srdce mu bušilo do žaludku, jako by ho chtělo vyrazit ven. *„Kdo to říká?“* zeptal se nahlas, i když věděl, že odpovědi nebude. Ale šepot se neustoupil. *„Ty jsi lhal sobě. A to je nejhorší.“*

Jan se rozhlédl. Kostel byl prázdný. Okna propouštěla světlo, které se lilo jako tekuté stříbro na opotřebené dlaždice. Pak si všiml toho kamene. Ten, který ho spálil. Byl černý, jako by ho někdo dlouho držel v ohni, a na jeho povrchu se zdály vyryty slabé rýhy – jako by se tam někdo pokoušel vytesat slova, která se rozplynula. *„Vidíš?“*, zněl hlas znovu. *„Některé věci nelze schovat. Jen čekají, až je najdeš.“*

Jan se naklonil blíž. Teplota kamene se změnila. Z chladného se stal teplý, jako by ho někdo zahřál dlaní. *„Co jsem udělal?“*, vydechl. *„Co si myslíš, že jsem udělal?“*

Nic se neodpovědělo. Ale vzduch se změnil. V kostele se rozlil zápach starého dřeva a něčeho jiného – jako by se otevřely dveře do místnosti, kde nikdo nechodí. *„Máš strach,“*, řekl hlas. *„Ale strach je jen stín toho, co už víš.“*

Jan se zvedl a šel ke dveřím. Venku ho čekal chladný večer, šumící borovice a tma, která se sbírala mezi stromy jako dech někoho, kdo čeká. Ale když se podíval zpět, uviděl něco, co tam předtím nebylo: na kamenné desce, kterou držel, se zdály být slabé, světlejší rýhy. Jako by se tam právě teď vytesalo jedno slovo.

„Odpusť.“

Jan se otočil a utíkal. Nevěděl, kam. Jen pryč. Ale když se zastavil na lesní cestě, kde mu nohy odmítaly nést ho dál, věděl, že se už nikdy nebude moci vrátit zpět.

Někteří lidé říkají, že když se v Bartošovicích v noci prochází kolem kostela, slyší šepot. Neví, jestli je to vítr, nebo něco, co zůstalo uvězněno v kamenech. Ale když se podíváš blíž, uvidíš na sloupích slabá, světlejší místa – jako by se tam někdo pokoušel napsat slova, která nikdy nedokončí. A když se dotkneš jednoho z nich, může se stát, že ti spálí prsty. Jako by ti chtěl říct: *„Já vím. A ty také.“*