Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Svatého Jana Nepomuckého (Hluboká Nad Vltavou)
  • Příběh: Kostel svatého Jana Nepomuckého (Hluboká nad Vltavou)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel svatého Jana Nepomuckého (Hluboká nad Vltavou)
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel svatého Jana Nepomuckého (Hluboká nad Vltavou)

Příběh: Kostel svatého Jana Nepomuckého (Hluboká nad Vltavou)
❧

„Kde jsi to schoval, ty zvrácené lháři!“ křik Matěje rozštěpil ticho nadvoří, zatímco jeho prsty křečovitě svíraly límec starého sluhy. Prach z cest se vznášel v ostrém světle, a Matěj cítil v ústech pachuť železa a hněvu. V kapse měl dopis, který mohl zničit jméno jeho rodiny, a v hlavě jen jeden jediny plán: smazat stopu všeho, co by mohlo vyvolat skandál v knížecím dvoře.

Vytlačil sluhu k zdi nově zvednutého chrámu. Kolem nich stoupaly špičaté oblouky z čerstvého kamene, které vypadaly jako prsty sahající k nebi. Vzduch voněl vápnem, vlhkou zemí a blízkým deštěm. Matěj neviděl krásu novogotických linií, viděl jen strach v očích starce, který se třásl jako list v podzimním větru.

„V kostele, pane... v novém kostele,“ vyhrkl sluha tichým, chraplavým hlasem. „Uložil jsem to tam, kde lidské oči nehledají, ale kde Bůh vidí vše.“

Matěj ho s odporem odrazil a rozběhl se k těžkým dveřím. Vstoupil do chladu, který ho okamžitě obalil jako mokrý plášť. Uvnitř bylo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní zrychlený dech a tlukot srdce v spáncích. Prostor byl ještě prázdný, vnímal v něm jen echo svých kroků a vůni čerstvého dřeva z varhan, které právě dováželi z Prahy. Tyto mohutné stroje na hudbu stály v rohu jako mlčící svědkové jeho zoufalství.

Kročil po kamenné podlaze, hledal škvíru, tajný prostor, cokoli, kam by mohl ten prokletý papír schovat. Zastavil se uprostřed lodi. Nad ním se klenuly stropy, které mu připadaly v ten moment příliš nízké, jako by ho chtěly zmáčknout. Vtom se ozvalo něco, co ho přimřelo k pohybu.

Hluboký, kovový zvuk.

Nebyl to jen zvon. Byl to hřmění, které přišlo z výšky, z věže, kde právě zavěšovali první zvony. Ten zvuk nebyl jen slyšet, ale cítit v kostech. Vibrace mu prošla páteří, otřásla jeho hněvem a na vteřinu ho ochromila. Matěj zvedl hlavu a vtom se stalo něco, co nedávalo smysl.

Z vysokých oken dopadl jediný paprsek světla, který prořízl šero chrámu a dopadl přesně na jednu dlaždici u paty oltáře. Světlo bylo tak intenzivní, že skoro oslňovalo. Matěj k němu přistoupil, táhl ho k tomu neviditelný magnet. Když se sklonil, uviděl v mezeře mezi kameny bílý roh papíru.

Rychle ho vytrhl. Ale nebyl to ten dopis.

V dlani držel malý lístek s nápisem, který nebyl psán inkoustem, ale vypadal, jako by byl vyžehnán ohněm do samotného papíru: „ Pravda je těžší než zvony, ale lehčí než hřích.“

Matěj ztuhl. Ten dopis, který hledal, byl v jeho kapse, ale tento lístek... kdo ho mohl položit právě sem, v ten moment, kdy dopadl paprsek světla? Sluha zůstal venku. Nikdo jiný nebyl v budově.

Znovu zazvonilo. Tentokrát byl zvuk jemnější, ale naléhavější. Matěj pocítil, jak mu v hrdle stoupá žluč, a s níž i zvláštní, tísnivý pocit, že ho někdo pozoruje. Podíval se kolem sebe, ale v prázdném kostele nebyl nikdo. Jen on a ticho, které najednou přestalo být prázdné.

Vytáhl z kapsy ten pravý dopis, ten, který měl zničit. Díval se na něj a pak na lístek v druhé ruce. V ten moment se mu zdálo, že stěny kostela dýchají s ním. Cítil, jak se v něm něco lámá. Hněv vyprchal a zanechal po sobě jen prázdnotu a hluboký, nevysvětlitelný strach z něčeho, co nešlo přepsat ani spálit.

Vystoupil ven do deště, který začal dopadat na rozpalené kameny. Nedal sluhovi další ránu. Jen mlčky odšel směrem k zámku, přičemž v dlani stále svíral ten malý lístek, který se v jeho prstech začal pomalu rozpouštět, jako by byl z mlhy.

Kdo lístek položil a jak se stal o něj v ten jediný okamžik zvonění k svědku, zůstalo tajemstvím té doby. Jen někteří návštěvtevové tvrdí, že když v tichu stojí v lodi kostela svatého Jana Nepomuckého, stále cítí na kůži ten zvláštní chlad, který přichází s poznáním pravdy.

✦
Příběh se váže k památce Kostel svatého Jana Nepomuckého (Hluboká nad Vltavou) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)