Příběh: Kostel svatého Jana Nepomuckého (Jetřichovice)
Když se Matěj z Jetřichovic vrátil z pole, byl na prahu kostela a jeho ruce ještě držely vlhkou hmotu hlíny, která se mu zasekla pod nehty jako hřích.
Věděl, že by měl jít domů, ale nohy ho nesly dál. Nad hlavou se vznášel zápach starých kamenů a vlhkého dřeva, smíchaný s něčím sladším – jako by kostel dýchal. Vnitřek byl téměř tma, jen úzké proužky světla, které se vloudily skrze malá okna, malovaly na zdi stíny, které se zdály žít vlastním životem. Matěj si otřel čelo rukávem a ve tmě se mu zdálo, že někdo ho pozoruje.
„Pánové, proč mě nevezmete?“ zašeptal, aniž by věděl, komu to říká.
Zvonění bylo slabé, jako by přicházelo z daleka, ale on ho slyšel jasně – *tři krátké rány*, pak ticho. Vzduch se zdál ztuhnout. Matěj se podíval na oltář, kde hořela svíčka, jejíž plamen se najednou rozrostl, jako by ho něco nadzvedlo. Stín na zdi se rozplynul, a na chvíli tam stála žena v bílém, s rukama složenými, jako by čekala. Pak se rozptýlila jako kouř.
„Panno,“ vydechl Matěj, „vy jste tu byla?“
Věděl, že to nemůže být. Žádná socha neopouští oltář. Žádná mrtvá duše nechodí mezi živými. Ale když se podíval zpět, tam už nikdo nestál. Jen světlo na zdi, jako by ho někdo nechal tam, kde ho nikdo nevidí.
„Co se odehraje, když zemřu?“ zeptal se hlasem, který se mu zdál cizí. „Budu tam s vámi?“
Odpověď přišla jako šepot vítru skrze trhliny ve dveřích: *„Jen ty, kdo se bojí, potřebují zázrak.“*
Matěj se dotkl hrudi, kde ho něco stisklo. Věděl, že by měl utéct, ale jeho tělo neposlouchalo. Když se podíval na oltář znovu, svíčka hořela stejně jako vždycky. Ale na podstavci ležela malá, vlhká květenství – jako by někdo právě odložil věnec, který nikdo neviděl.
„Kdo jste?“ zašeptal.
Zvonění přišlo znovu. Tentokrát jasněji. *Tři rány.* A pak ticho.
Když Matěj konečně odešel, kostel mu nechal za sebou jen otázku, která ho pronásledovala jako stín: *Co když to nebyla náhoda?*
A teď, když stojíš před tímto místem, kde se strop dotýká nebe a kamenné stěny drží tajemství, zeptej se sám sebe: *Co bys udělal, kdybys tam byl ty?*