Příběh: kostel svatého Jana Nepomuckého (Starý Lískovec)
Kovové mince v dlani pálily do kůže, jako by byly rozžhavené v peci. Antonín stál v prachu stavby, kde se právě teď zvedaly zdi nového chrámu, a hleděl na své třesoucí se prsty. V kapse měl dopis, který mu zničil život, a v srdci hněv, který ho tlačil k tomu, aby udělal něco nevratného. Půlka zkradnutých peněz z účetnictví firmy, kde pracoval, měla mu zajistit nový začátek jinde, daleko od brněnských ulic a od lidí, kteří znali jeho pravou tvář.
Kolem něj řváli dělníci a Leopold Čupra, stavitel, křičel pokyny ohledně betonování základů. Vzduch byl hustý prachem z vápna a vůní čerstvého tmelu, který se mísil s pachem konského potu z okolních vozů. Antonín se však neslyšel. V jeho uších zněl jen tichý, neustálý šum, jako by tisíce křídel zároveň tloukly do vzduchu.
Krok za krokem se přiblížil k místu, kde už stála štíhlá hranolová věž. Její čisté linie, tak moderní a odvážné, se řezaly do šedého nebe. Vstoupil do prostoru, který ještě nebyl plně dokončen, do srubu ticha, kde se ozývalo jen vzdálené bušení kladiv. Zastavil se uprostřed budoucí lodi. Vzduch zde byl studený, téměř ledový, přestože venku vládlo letní horko.
Vytáhl z kapsy peníze. Chvíli je držel v ruce, pak je s odporem pohleděl. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Slunce, které doposud bylo zakryto mraky, náhle prorazilo skrz úzké okno ve věži. Paprsek světla, ostrý jako čepel meče, dopadl přesně na dlažbu před ním. V tom světle nebyly jen prachové částice, ale zdálo se, že tam tančí zlaté střípky, které tvořily obraz. Nebyl to svatý ani anděl, ale prostý muž v rouchu, který k němu natahoval ruku.
Antonín ztuhl. Cítil, jak mu v krku stojí hrdel a dýchání se stává těžkým. Nebyl to hlas, který slyšel, ale spíše myšlenka, která mu v hlavě vyvázala s takovou silou, že se musel opřít o nedokončenou stěnu. Byla to otázka, která nechtěla odpověď, ale chtěla pravdu.
Vtom se zpoza rohu zvedajícího se sboru ozval hlas jeho šéfa, který ho hledal už hodinu. Antonín se prudce otočil. V jeho očích byla panika, ale v dlani stále svíral ty prokleté mince. Podíval se zpět na ten svítící bod na podlaze. Světlo bylo pryč. Zůstala jen šedá betonová plocha a ticho, které bylo těžší než kameny, jež zrovna zvedali dělníci.
Bez jediného slova, s tichým vzdychem, který mu roztrhl hrdlo, sklonil hlavu. Peníze nevhodil do žurnálu ani je neukradl. Pomalu, s třesoucí se rukou, je položil na místo, kde před chvílí svítilo světlo. Nechvíle poté vyšel ven z budovy a přistoupil k Leopoldovi Čuprovi.
Věnoval mu pohled, který už nebyl plný nenávisti, ale prázdnoty člověka, který právě ztratil všechno a přitom našel jediné, co skutečně platí. Řekl mu, že už neční, a odešel směrem k centru města, aby se přiznal k tomu, co udělal. Neřešil, zda mu odpustí lidé. Řešil jen to, proč v tom momentu, v té prázdné stavbě, cítil, že ho někdo viděl.
Kdo ví, zda ty mince našel nějaký dělník, nebo zda zmizely v prachu stavby navždy. Jen jedna věc zůstala jistá. Kdykoliv Antonín později procházel kolem té štíhlé věže, zastavil se a hleděl vzhůru, jako by čekal, až se ten paprsek světla znovu rozdělí a ukáže mu cestu, kterou už nikdy nechtěl opustit.
Kdo dnes v tichu té lodi pocítí ten zvláštní chlad v hloubi duše, možná najde odpověď na otázku, kterou si Antonín položil předtím, než zmizel v brněnských uličkách.