Příběh: kostel svatého Jiljí (Bohuňov)
Když Jarek z Bohuňova našel klíč, který nepatřil nikomu, byl to už třetí den, co se mu ve snu objevila žena v bílém rouchu s rukama složenýma na prsou. Neřekla ani slovo, jen se na něj dívala tak, že se mu z chrámu vytrhlo dech a probudil se s pískem v ústech, který mu chutnal po popelu.
Klíč našel mezi kameny u schodů do kostela, tam, kde se rozlil déšť a zanechal na dlažbě tmavé skvrny jako po starých slzách. Byla to jen malá věc, pozlacená, s otiskem nějakého znaku, který neznal. V ruce mu ho pálila jako horký hřebík. Věděl, že ho nemá brát, ale vzal si ho stejně. Stejně jako vzal ten den předtím z kostela knížku s modlitbami, jejíž stránky se rozpadávaly v prstech, a stejně jako předtím, když se v noci proplížil do sakristie a vzal z oltáře svíčku, která ho vedla k tomu, že našel dveře, o kterých nikdo nemluvil.
Dveře byly za hlavním oltářem, zakryté černou látkou, jako by je někdo schoval před světem. Když Jarek klíčem otvoril, voněl uvnitř jako z čerstvě vykopané země, smíšené s něčím sladkým, jako by tam rostly květy, které nikdy neviděl. Dřevěné schody vedly dolů, do temnoty, kde se zeďi potily vodou a vzduch byl tak tlustý, že se mu zdálo, jako by ho někdo držel za krk.
Ve stěně byl vyřezán kříž, ale ne takový, jaké zná z kostela. Ten byl šikmý, jako by se někdo pokoušel utéct. A pod ním ležela kostra – ne celá, jen ruce a nohy, jako by je někdo roztrhal a zanechal jen ty části, které měly něco říct. Jarek se pokusil odvrátit pohled, ale jeho ruce samy ho táhly blíže. Když se dotkl jedné z kostí, ucítil, jak se mu pod kůží rozhoří něco jako oheň, a najednou slyšel hlas – ne v uších, ale uvnitř, jako by mu ho někdo vylil přímo do hrudníku.
*„Proč jsi tu?“*
Neznal ten hlas. Byl jako prach, který se vznáší ve světle, když do kostela vtrhne slunce. Jarek otevřel ústa, ale nic neřekl. Věděl, že když odpoví, už nebude moci utéct.
Vtom se za ním dveře zavřely. Klíč byl pryč. A v ruce mu zůstal jen popel, který se rozptýlil mezi prsty jako sníh.
Když vyšel ven, kostel stál nad ním jako vždy – s křížem před vchodem, se sochou Panny Marie, která se dívala dolů s takovou smutnou trpělivostí, že by se Jarek chtěl sklonit a políbit její chladný kámen. Ale místo toho se otočil a šel pryč, protože věděl, že když se podívá zpět, uvidí ji – tu ženu z bílého rouchu – jak stojí u dveří a čeká, až se vrátí.
A Jarek už nikdy nevěděl, zda ji opravdu viděl, nebo zda to byla jen jeho vlastní víra, která mu zamlžila zrak. Ale od té chvíle přicházel do kostela každou neděli, i když nikdo z Bohuňova neví, proč. A když se mu někdo zeptá, jen pokrčí rameny a řekne, že tam hledá klid. A možná ho tam najde. Ale možná tam najde i něco jiného – něco, co ho čeká už od té doby, kdy se mu ve snu objevila žena v bílém a kostel se začal chvět jako živý.