Příběh: Kostel svatého Jiljí (Předměstí)

Bohumírův dech v hustém šeru kostela připomínal jediný, uvolněný prachový oblak. Studený kov v jeho dlaních, malý stříbrný křížek, který měl být vázán na oltář, mu v dlani pálil jako rozžhavené uhlí, ačkoliv byl ledový. Každý jeho pohyb v tomto tichu zněl jako údery kladiva do kovadliny. Kamenné stěny, tlusté a nehybné, ho obklopovaly jako neprostupná vězení, která nechtěla odhalit jeho zločin, ale zároveň ho nechtěla pustit ven.

Vůně starého vosku a vlhké země, která se vplétala do rohů stavby, mu dráždila nos. Venku pod okny řeka Svitava neúnavně bubnovala do břehu, její monotónní šumění bylo jediným svědkem jeho zběsilého tlukotu srdce. Bohumír se pokusil o modlitbu, ale slova se mu zasekla v hrdle jako suchý chléb. Místo nich se v jeho hrudi jen stísněný, těžký kámen.

Z dálky, z prostoru, kde se schovávali kanoné, se ozval monotónní, hluboký zpěv. Liturgická modlitba se nesla vzduchem jako neviditelná vlna, která drásala jeho kůži. Každý tón zdál se být určen přímo jemu, jako by se nebesa skrze ty hlasy ptala na jeho dluh. Bohumír se přitiskl zády ke chladnému pilíři. Chlad mu pronikal skrze šaty až do kostí, ale vnitřní žár hanby ho spaloval víc než jakýkoliv mráz.

Pak se to stalo.

Skrze úzký, vysoko umístěný otvor v zdi, typický pro tyto těžké románské zdi, pronikl jediný, ostrý paprsek měsíčního světla. Nebyl to však jen svit. Světlo dopadlo přímo na jeho sevřené pěsti. V tu chvíli se v místnosti něco změnilo. Šum řeky náhle utichl, jako by voda ztuhla v korytě, a zpěv kanonů se změnil v neuvěřitelný, vibrující tón, který nepocházel z lidských hrdel.

Bohumír otevřel dlaně. Stříbrný křížek se nezačal jen odrážet; on začal vyzařovat vlastní, nezvyklé teplo. Světlo, které z něj vycházelo, nebylo bílé, ale mělo barvu rozžhaveného zlata a zdálo se, že prořezává šero jako ostrá čepel. Ten hluk, ta vibrace v kameni, se přelila do jeho těla. Nebyl to strach, ale ohromující, drtivý pocit, že se právě teď, v tomto okamžiku, celý vesmír dívá přímo do jeho očí.

Zastavil se, dýchal v trhavých, krátkých vzdechách. Světlo bylo tak silné, že se mu musel krýt rukama, ale i přes prsty cítil tu nepochopitelnou moc. Pak, stejně náhle, jako přišlo, vše zmizelo. Paprsek z okna vybledl, zpěv utichl a řeka Svitavy se s úlevou vrátila ke svému šumění.

Bohumír zůstal klečet v naprosté tmě. Jeho dlaně byly prázdné. Křížek byl pryč, ale ne jako když něco spadne na zem. Byl pryč, jako by se rozplynul v tom záblesku. V jeho rukou nezůstalo nic než hřejivý, až nepříjemný pocit na kůži, který nechtěl odejít.

Vstál a jeho kroky po kamenné podlaze už nezněly tak těžce, jako když vcházel dovnitř. Když vyšel ven do noc, měsíční svit na vodě ho oslepil. Stále však neunesl odpověď na otázku, zda byl ten záblesk Boží hněvem, nebo posledním milosrdným pozváním k pokání.

Stíny v koutech kostela se stále zdají hýbat, i když svíce dávno dohořely.