Příběh: Kostel svatého Jiří (Dobrá)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Kryštof Stojan zjistil, že sám se nezná. Zvedal ruce po celé noci ve snu o osudu svého chudého rodu a cítil na nich stopy vyčerpání, jakoby těžkou tíhu světa. Vstav z postele v jejich skromném útulku nedaleko od kostela svatého Jiří v Dobrá, Kryštof se překvapením ocitl na kolenou ve tmavé chodbě starobylé kaple. Svítání pronikal jeho tváře slabým svitem skrz skleněné okenní obrácení, rozpínající kruh zlatého světla na kamenném podlaze.
Kryštof se opřel o robustní sloup Barokní architektury, hledaje úlevu od náhlých pocitů hrůzy a viny. Mimořádný smyslný zvuk — klenoty na sloupu sténaly jako duchové trpící pod tíhou světla a temnoty, jejich hlasy se tkanily s ranním chrapáním ptáků. Zemský zápach prachu a starého dřeva se zmíchal s náznaky smolové vody, kterou kdysi uchovávala kaple.
„Bože... co tohle znamená?“ Kryštof šeptal do tmavého úkrytu. Něco se přehnulo jeho srdce jako mlžné, tajemné vědomí — že ve skutečnosti nevěděl o sobě více než onen sloup, který ho podpíral.
Když Kryštof zvedl hlavu, setkal se s oponou světla nahoře, na konci chóru. Na okamžik si myslel, že to je snad jen vysvětlitelná tvarování klenby, ale pak poznal obrys černého podobizny na stropě — obrázek svatého Jiřího. Když uplynula oka, duchovní svítidlo se změnilo a začalo se hýbat jako živá bytost, sestupující k němu v tichém zvuku připojeného paprsku slunečního.
„Proč jsi sem přišel?“ šeptal Kryštof, uctivý a obávaný. Přestože slyšel pouze hlubokou tichost náboženské kaple, cítil, že na to odpověď má.
Sledoval, jak se stín rozpíná ve formách řeči a potom se před ním objevila ruka. Nikdy si Kryštof nemyslil, že by se mohl tak intenzivně uctít — jeho ústa otevřené, srdce plné složitosti. Hlas, který nikdo neslyšel, rezonoval v jeho duši, jakoby mu říkal: „Jdi před sebe... najdeš odpověď v bolesti a zradě.“
Kryštof sklonil hlavu, pocitů plný, ale také osvícen. Přísaha nebyla jasná jako slova; spíše to byl náznak, který nemohl odmítnout. Po chvíli se podíval kolem a zjistil, že klenba vysoké kaple byla zcela ve světle. Stín svatého Jiřího se proměnil v jemnou ranní mlhu, která se rozplynula.
Nechal stín opadnout a s překvapením si uvědomil, že v něm nebyl pocit beznaděje, ale mírné naděje. Nastávala doba nových obnov — jak pro něj, tak možná i kostel, který kdysi sloužil jako útočiště zde v dobách změny a reformací.
Když se nakonec vzpamatoval na své místo u kostela svatého Jiřího, Kryštof si uvědomil, že jeho cesta za opravdovou pravdou jen začíná. Co bylo to tajemství, které mu světlo na chvíli odhalilo? V kostele se sám nebyl hledal; místo toho hledali jeho starodávní duchové — ti, kteří znali zradu a hriech i obnovu.
Děsivý snůš včerejší noci nyní nabral na barvách jakoby se staly jasnou realitou. Vzdychl a poklonil se krátkému světlu, které se rozplynulo jako zázrak nebo varování.
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.