Příběh: Kostel svatého Jiří (Moravské Prusy)

„Proč jsi mě nechal odejít?“

Tělo mu klouzalo po kamenných schodech, které vedly ke dveřím kostela, a každý krok byl jako rána do prsou. Vzduch voněl spáleným dřevem a něčím sladkým, jako by se v lodi ještě nedostihlo, že hořelo. Matěj Kryštof z Moravských Prus se zastavil před vraty, ruce mu třásly, a když se podíval vzhůru, uviděl nad sebou tmavou siluetu věže, která se chvěla jako žaludek vzteklého koně. *Jen bych se chtěl modlit. Jen na chvíli.*

Dveře byly zamčené. Klíče měl farář, ale ten byl pryč – odjel do Vyškova na zasedání s biskupem. Matěj se opřel o dřevo, slyšel, jak mu dech přerývá, a pak náhle zasáhl něco, co neměl v hlavě. Byla to vůně – ne kouř, ne svíce, ale něco teplého, jako by se v kostele rozhořelo neviditelné oheň. Zvedl hlavu a uviděl, jak se na prahu lodi objevuje světlo, dlouhé a úzké, jako by někdo rozřízl stěnu nožem.

„Kdo je tam?“ zašeptal, ale nikdo neodpověděl. Světlo se pohybovalo, jako by se někdo plazilo po zemi, a pak se najednou zvedlo do výšky – přímo nad hlavou. Matěj ucítil, jak mu se srdce převalilo do krku, a když se podíval vzhůru, uviděl na stropě, kde by měly být trámy, něco, co tam nemohlo být. Byla to ruka. Velká, šupinatá, jako by byla vyřezaná z tmavého dubu, a prsty se jí rozestupovaly, jako by chtěly něco uchopit.

„Ty… ty jsi to ty?“ vydechl, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahrazoval.

Ruka se nepohnula. Ale vzduch se najednou ochladil, jako by se někdo přiblížil z opačné strany. Matěj se otočil – a uviděl na schodech za sebou postavu. Nebyla to postava, ale stín. Černý, jako by ho někdo nalil do kostela, a když se posunul, zjistil, že nemá tvář. Jen oči. Dvě malé, jasné body, které ho prohlížely přímo do duše.

„Proč jsi mě nechal odejít?“ zeptal se stín. A Matěj poznal ten hlas. Bylo to jeho vlastní hlas, ale starší, hlubší, jako by ho někdo vylil z dětství.

Vtom se dveře kostela otevřely. Vnikl světlo, a stín se rozplynul jako kouř. Matěj se ocitl sám, s rukou přitisknutou k hrudi, kde tepalo, jako by mu někdo vytrhl srdce a vrátil ho zpět. Za ním, na prahu, ležela malá dřevěná soška – svatý Jiří, jak probodává draka. Ale na sošce nebylo nic neobvyklého. Jenže v ruce držela něco, co tam neměla být: klíč.

Matěj se naklonil a vzal ho. Klíč byl starý, zrezivělý, ale když ho dotkl, ucítil, jak mu po zádech běží mráz. Na klice byla vyryta data: *1700*. Rok, kdy shořel starý kostel. Rok, kdy zemřel jeho děda, kameník Jan Kryštof Štěpán, který ho postavil znovu.

„Ty jsi tu byl celou dobu,“ zašeptal.

A když se podíval zpátky do lodi, uviděl, že světlo na stropě zmizelo. Ale na zemi, tam, kde stín stál, ležela malá skvrna popela. A v ní se lesklo něco, co vypadalo jako slza.