Příběh: kostel svatého Jiří (Olší)

Když se Markéta z Tišnova dotkla zdi, praskla.

Nebylo to jako při nárazu, ani jako při úderu. Bylo to jako by se stěna sama rozhodla, že už dál nechce nést její váhu. Prasklina se táhla od podlahy až k věnci, široká jako její dlaně, a z ní se valil zápach starých svícnů a něčeho, co vonělo jako rozpuštěný vosk a hnijící jablka. Markéta sevřela oči, ale to už bylo pozdě – uvnitř praskliny se zelenalo, jako by do kamene rostla mechová vlákna, která se pomalu rozplétala do vzduchu.

„Panna…“ ozval se hlas.

Neznámý. Ne její. A přece tak blízko, že jí zněl přímo v lebce, jako by jí někdo šustil do ucha suchými listy. Markéta se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jen ona, sama, uprostřed prázdného kostela, kde se odpolední světlo sypalo z okenních kružeb jako prach z rozbité sklenice.

„Kdo jste?“ zeptala se, i když věděla, že odpověď nebude.

„Ten, kdo čekal,“ řekl hlas. „A ty jsi ta, která přišla.“

Markéta se nedokázala hnout. Věděla, že by měla utéct, ale její nohy byly jako z olova. Vzpomněla si, jak před týdnem, když seděla na schodech u fary a plakala nad tím, že ji otec donutí provdat za starého pana z Křižanovic, jak jí někdo řekl: *„V Olší se stalo něco, co bys nikdy nečekala. Ale kostel nikomu neodpouští.“* Tehdy si myslela, že je to jen povídačka z vesnice. Teď tu stála a věděla, že lhala sama sobě.

Prasklina se zvětšovala. Z ní se nyní valil nejen zápach, ale i něco jako chladný dech, který jí olizoval krk. Markéta se podívala dolů – na své ruce, které se zdály být pokryty jemným, šedivým povlakem, jako by ji někdo posypal popelíčkem. Ale to byl popel? Nebo něco jiného?

„Proč mně?“ zeptala se, hlasem, který se jí zdál cizí.

„Protože jsi poslední, kdo tu může rozhodnout,“ ozval se hlas znovu. „A já už nemohu čekat.“

Markéta se otočila k oltáři. Tam, kde před chvílí stál dřevěný kříž, teď visela jen prázdná smyčka provazu, jako by někdo nechal viset loutku bez hlavy. A pod ní ležela kniha – stará, rozbitá, s okraji stránky vyžloutlými jako zub času. Když se Markéta přiblížila, uvědomila si, že stránky nejsou prázdné. Byly napsány – ale ne inkoustem. Něčím černým, vlhkým, jako by je někdo napsal vlastní krví.

*„Až přijde ta, která nemá strach, otevři.“*

Markéta sevřela knihu v rukou. Cítila, jak se jí papír lepí na kůži, jako by byl namočený v něčem tekutém. A pak – náhle – se kostel rozsvítil. Ne světly svícnů, ne sluncem z oken. Světlo přicházelo z praskliny ve zdi, zelené, jako by se z ní valil nějaký živočich, který se nesl vzduchem jako kouř. A ve světle se objevila postava – žena v šedém rouchu, s tváří zakrytou, jen oči byly vidět, černé a bez duše.

„Ty jsi ta, která přišla,“ řekla žena. „Ale rozhodneš?“

Markéta chtěla říct *ne*. Chtěla utéct. Ale její ústa se otevřela sama a vyslovila slova, které nepatřily jí:

„Ano.“

Když to řekla, světlo se rozlilo po celé lodi kostela, jako by ho někdo zalil olejem. A pak – ticho. Takové ticho, jaké Markéta nikdy nezažila. Jako by se čas zastavil.

Když se opět otevřela oči, byla sama. Prasklina ve zdi zmizela. Kniha v jejích rukou se proměnila v hromadu popela. A na zemi ležela jen jedna věc – malý, dřevěný křížek, vyřezaný tak hrubě, že se zdál jako dílo dítěte. Na něm bylo vyryto jedno slovo:

„ČEKÁM.“

Markéta se podívala na dveře kostela. Venku svítilo slunce, jako by se nic nestalo. Ale když se dotkla křížku, ucítila na prstech stejné zelené skvrny, které byly ve zdi.

A věděla, že už nikdy nebude stejná.