Příběh: Kostel svatého Josefa (Hrubá Skála)
„Neboj se, já jsem tu.“
Když Matěj Kovář z Hrubé Skály vstoupil do kostela svatého Josefa, jeho boty zapraskaly po vlhké pískovcové podlaze, která se mu pod nohama roztavila jako sníh na jaře. Vzduch byl těžký, nasycený vůní starého dřeva a něčím jiným – slaným, jako by se v něm rozplynulo moře. Zvonění z věžičky na střechu bylo slabé, jako by zvonil někdo, kdo má v ruce jen tenkou stříbrnou nit. Matěj se zastavil u lavice, kde ho přitáhla neviditelná ruka, a jeho prsty se samy zavrtěly do dřevěného sedadla, jako by se chtěly chytit za něco, co se už nedá držet.
Bylo to po půlnoci, ale v kněžišti, vysekaném přímo do skály, svítilo světlo, které sem nemělo spadnout. Z okna nad hlavním oltářem proudil úzký proužek měsíčního světla, ale ten byl příliš bledý, než aby osvětlil stěny pokryté tmavými skvrnami vlhkosti a zbytky maleb, které kdysi vyprávěly příběh o svatém Josefovi. Matěj tam stál, protože už neměl kam jít. Dva dny předtím byl ještě šťastný – vlastnil kousek půdy v údolí, měl slib s Markétou z Dolní Skály a v kapse mu zvonily groše od prodeje ovcí. Ale pak přišel ten list. Červená pečeť hraběte Valdštejna, který mu v něm oznámil, že půda je jeho, ale on, Matěj, je na ní jen nájemcem bez práva vlastnictví. *„Za služby, které jsi mi prokazoval, ti dávám rok na odchod.“*
„Proč?“ zašeptal. „Proč teď?“
Nebylo tu nikoho. Ale někde hluboko v kostele se rozhostilo ticho, jako by se všechno zadrželo dechu. Matěj se podíval k oltáři, kde stál zbytky sochy Panny Marie, jejíž tvář byla po letech poškozena dřevomorkou. *„Co mám dělat?“*
Vtom se na zdi za oltářem objevilo světlo. Nebylo to od svíčky, ani od měsíce – bylo to jako by se někdo zapálil uvnitř stěny. Matěj se otáčel, ale zdroj světla se nehýbal, jen pulzoval, jako by dýchalo. A pak přišel hlas. Ne z nebe, ne z oltáře, ale z té samé vlhké skály, která kostel nesla. *„Ty jsi sem přišel, protože jsi měl strach.“*
„Kdo…?“ Matěj se zakryl rukou před očima, ale světlo nezmizelo. *„Kdo to mluví?“*
„Já.“ Hlas byl starý, ale ne jako starý lidé – jako něco, co přežilo staletí. *„Já jsem tu byl, když kostel stavěli. Když hrabě Valdštejn zemřel a jeho tělo leželo v téhle kryptě. Když kněz Marek sloužil mše a lidé se modlili, aby je Bůh ochránil před hladomorem.“* Matěj ucítil, jak se mu ledem dotkne záda. *„Ty jsi sem přišel, protože sis myslel, že jsi na konci. Ale ty jsi jen na začátku.“*
„Co mám dělat?“ Matějovo hlas zněl jako cizí, jako by ho někdo jiný ptal.
„Vstaň.“ Světlo se posunulo k východu, k dveřím, které vedly ven z kostela. *„Jdi.“*
Matěj se nepohnul. *„Proč?“*
„Protože tam venku tě čeká něco, co nevidíš.“ Hlas zněl jako vítr, který fouká skrze úzké trhliny ve skále. *„A ty musíš rozhodnout, jestli to bude tvůj konec… nebo tvůj začátek.“*
Když Matěj konečně vykročil ven, kostel za ním zůstal tichý, jako by se všechno, co se tam stalo, rozplynulo ve vlhkém vzduchu. Ale když se podíval na svou ruku, viděl, že na dlaních mu zůstal otisk – ne od skály, ne od lavice, ale jako by ho někdo tam přitiskl prsty. A když se dotkl tváře, cítil, že mu v očích hoří slzy, které tam před chvílí nebyly.
Někde v dálce zavrčelo prase, které se vytrhlo ze svého stáje. Matěj se otočil zpátky k kostelu, kde se za oknem na věžičce pomalu otáčel zvon. *„Dobrou noc, Matěji,“* zašeptal vítr.
A on věděl, že už nikdy nebude stejný.