Příběh: Kostel svatého Marka (Knínice)
Krev na dlaních mu hřála, i když mrazivý vítr z luhů bičoval tvář. Matěj stál v prachu nově zvednutých zdí, v rukou svíral těžký železný klíč, který mu předtím vytrhl z ruky starý správce. V hlavě mu stále duněl řev hádky o peníze, o zradu, o zničený život. Všechno, co vlastnil, přišlo o hazard a dluhy, a teď, v roce Páně 1806, když se nad Knínicemi tyčil tento nový, bílý chrám, Matěj nehledal odpuštění. Hledal způsob, jak zmizet, nebo jak všechno ukončit.
Kopla se mu v hrudníku zuzavřená zuřice. Poodklidil z cesty zbytky stavebního dřeva a přistoupil k těžkým dveřím. Vzduch kolem něj voněl čerstvou vápnou malbou a vlhkostí země, která zde kdysi tvořila prastaré hradiště. Matěj cítil, jak mu pod botami praská štěrk. Vstoupil dovnitř a zvuk jeho těžkých kroků se rozlehlo prázdnou lodí jako údery kladivem do rakve.
V chrámu bylo ticho, které hlušelo. Světlo pronikalo vysokými okny v úzkých prouzích a tančily v nich prachové zrnka. Matěj se opřel o studený kámen zdi a zavřel oči. Chtěl zakřičet, rozbit všechno, co bylo krásné, protože jeho vlastní svět byl v troskách. V tu chvíli však ucítil na svém rameni dotek. Byl lehký, téměř neznatelný, jako křídlo ptáka nebo dotek jemného plátna.
Trhl se, otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná prostor lodi a stíny, které se pomalu plazily po podlaze.
„Ustup, ty blázne,“ zašeptal sám sobě, ale hlas se mu zlomil.
Když znovu otevřel oči, uviděl něco, co tam být nemohlo. Na hladké, bílé stěně, přesně v úrovni jeho zraku, se začal objevovat obraz. Nebyla to malba, byl to odraz, jako v zrcadle, ale bez zrcadla. Viděl v něm tvář ženy. Byla to Anna, jeho sestra, která před lety zmizela v mlhách moravských lesů a nikdo ji již nenašel. Její oči nebyly plné bolesti, ale hlubokého klidu.
Matěj přistoupil blíž. Cítil, jak mu z hrdla stoupá žár. Natáhl ruku, aby se dotkl té stěny, ale prsty narazily jen na chladný, tvrdý povrch vápenné omítky. Žádné zrcadlo, žádný trik. Jen bílá zeď nově postaveného kostela.
V tom okamžiku se v prostoru rozlehlo zvonění. Nebylo to hlasité, bylo to jemné, jako by zvonil malý stříbrný zvoneček přímo v jeho hlavě. Vmíšeło se do toho ticho chrámu a Matěj najednou pocítil, jak z něj vyprchává veškerá nenávist. Zůstala jen prázdnota, kterou však okamžitě zaplnilo zvláštní teplo, připomínající letní slunce na kůži.
Z image na zdi se rty Anny pohnuly. Bez jediného zvuku mu řekla jedno slovo. Matěj ho neslyšel ušima, ale pocítil ho v srdci jako ránu, která paradoxně léčí. Bylo to slovo, které mu vyneslo smysl jeho dalšího existence a cestu ven z beznaděje.
Vteřinu poté obraz zmizel. Světlo v kostele ztmavlo, jakoby mrak zakryl slunce, a Matěj zůstal sám v šeru, s klíčem v ruce, který už nechtěl zneužít. Klesl na kolena. Nebyla to modlitba, byl to kolaps člověka, který právě zjistil, že není zapomenut.
Když následně vyšel ven, stál před ním starý správce, tvář zrudlá hněvem, připravený ho vyprát z budovy. Matěj se však jen mírně usmál, klíč mu vložil do dlaně a bez slova odešel směrem k vesnici.
Kdo by věděl, co se v onom tichu stalo. I dnes, když lidé procházejí kolem bílých zdí kostela svatého Marka a dotýkají se chladného kamene, někteří z nich náhle zastaví a s podivným pocitem v hrudi hledí do prázdných stěn, jako by tam stále čekal někdo, kdo jim chce něco říct.