Příběh: kostel svatého Marka (Střítež)
Krev na dlaních už začala zasychat a tvořit temnou krustu, která pálila v každé otevřené ráně. Mikuláš stál v hlubokém blátě na vrcholku kopce, kde vítr z Vysočiny bičoval jeho tvář a rozvíval lem špinavého pláště. V pravé ruce svíral těžký železný nůž, v levé zbytek ukradeného stříbra, které mu v dlanii připadalo náhle těžké jako mlýnský kámen. Za ním, v údolí, zůstalo ticho, které bylo děsivější než křik.
Krok za krokem se blížil k tiché stavbě, která zde stála už generace. Kamenné stěny kostela svatého Marka se v šeru zdály být vytesány z téhož mraku, který právě teď zakrýval měsíc. Mikuláš nebyl muž modliteb. Byl to muž útěků a nožů. Přišel sem ne proto, aby žádal o odpuštění, ale proto, aby našel úkryt, dokud ho stopy v blátě nedovedou zpět k lidiom, které zradil.
Když přistoupil k těžkým dveřím, vzduch kolem něj zhoustnul. Cítil pach starého dřeva, vlhkého kamene a něčeho, co připomínalo dávno zapomenutý incense. Tlačka v hrudi mu bránila dýchat. Vrazil do dveří, které se s hlubokým zakvílením otevřely a pustily ho do chladného, temného nitra.
Vevnitř vládlo absolutní ticho, které Mikuláše hlušelo. Jediný oltář směřoval na východ, tam, kde měl brzy vyjít slunce a odhalit jeho vinu celému světu. Muž se zhroutil na kolena, ne z pokory, ale z vyčerpání. Železný nůž mu vypadl z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na kamennou dlažbu. Ten zvuk se roznesl prostorem jako hrom.
„Kdo jsi, že přinášíš smrt do domu svatého?“
Hlas nebyl hlasem člověka. Nebyl to ani křik, ani šepot. Byl to zvuk, který vibroval v samotných kostech, jako když hluboký zvon doznívá v dálce. Mikuláš ztuhl. Rozhlédl se kolem sebe, ale v prostorové lodě nebyl nikdo. Pouze stíny tančily v koutích a chlad stoupal z podlahy až k jeho lýtkům.
Zatřesl hlavou a zkusil vstát, ale v ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z východního okna, kde ještě nebyla žádná ranní záře, pronikl paprsek světla. Nebyl to však svit slunce. Bylo to bílé, čisté světlo, které dopadlo přesně na místo, kde leželo ukradené stříbro. Kov začal zářit tak intenzivně, že Mikuláš musel přimhouřit oči. V tom světle neviděl své bohatství, ale tváře těch, které zanechal za sebou. Viděl strach v jejich očích a prázdnotu, kterou v nich zanechal.
Uvnitř něj něco prasklo. Nebyla to lítost, byl to pocit totálního obnažení. Cítil, jak mu z tváří teče horká slza, první za mnoho let. Vteřinu poté, kdy se světlo dotklo jeho prstů, ucítil na rameni lehký dotek. Byl to dotek tak jemný, jako by ho pohladil křídlo ptáka, ale zároveň tak silný, že ho srazil zpět na zem.
„Vrať, co není tvé, a najdi cestu zpět k lidem,“ zaznělo mu v mysli.
Mikuláš vstal. Světlo zmizelo stejně náhle, jako se objevilo. V kostele opět vládla tma a chlad, ale on už nebyl stejným mužem. Vzal nůž, ale tentokrát ho neschoval do pochvy. Odhodil ho pryč, do hlubokého kouta u stěny, kde měl zůstat navždy. Stříbro nechal ležet na podlaze, přímo před oltářem, jako dar, který už nemohl vlastnit.
Když vyšel z kostela zpět do ranní mlhy, neviděl už cestu k útěku, ale cestu zpět k těm, kterým dlužil život. Šel pomalu, a za ním, v tichu kopce, se zdálo, že se z hloubi věže ozval zvon, ačkoliv nikdo v té chvíli netáhl za provaz.
Kdo dnes stoupá po cestě k tomuto chrámu, může v tichu lodi stále cítit zvláštní teplo, které nepochází z topení ani ze slunce, a někteří tvrdí, že v koutech u stěn lze nalézt zbytky železa, které čas dávno prožral.