Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Svatého Martina (Bohušov)
  • Příběh: Kostel svatého Martina (Bohušov)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel svatého Martina (Bohušov)
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel svatého Martina (Bohušov)

Příběh: Kostel svatého Martina (Bohušov)
❧

Kamenný hlas

Vlhkost mu stékala po zápěstí jako pot, když se Markvart Sup z Fulštejna dotkl zdi. Prsty se mu zachvělily na vlhkých kamenech, které voněly starou zemí a něčím jiným — jako by je někdo nedávno rozkroutil a nechal ležet otevřené. V kostele bylo ticho, takové, že se mu zdálo, jako by ho pohltila tma sama. Jen kapky, které padaly z někde neviditelného stropu, a tiše se šustily v trávě před okny, která už dávno nebyla skla, ale jen černé díry.

„Není tu nikdo,“ zašeptal si, ale jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho nesl někdo jiný. Věděl, že přišel zbytečně. Otec mu zakázal vstupovat do této ruiny, ale Markvart nemohl odolat. Od té noci, kdy se mu v snu zjevila matka s rozedranými rukávy a šeptala mu jméno, které neznal, ho to trápilo. *Ekerik.* Nikdy o něm neslyšel, a přece ho volal každou noc.

Krok za krokem se blížil k presbytáři, kde mu otec nechal zavřít dveře. Dnes ráno je našel otevřené. Vnitřek byl tak tmavý, že se mu zdálo, jako by se stěny skláněly k němu. V ruce držel svíčku, kterou si vzal z kaple, ale plamen se chvějivě kolísal, jako by ho tahal nějaký neviditelný vítr. Když se posunul blíže, uviděl na podlaze něco, co tam nemělo být: dva kamenné desky, polokryté prachem, ale čitelné. Jméno na jedné z nich ho udeřilo jako pěstí — *Jindřich z Fulštejna, biskup*. Druhá patřila muži, kterého nikdy neznal: *Ekerik Sup z Fulštejna*.

„To není možné,“ zašeptal, ale jeho hlas se ztratil v hlubokém tichu. Pak slyšel kroky. Ne jeho vlastní — někdo šel po kamenech za ním, pomalu, opatrně, jako by se bál rozptýlit prach. Markvart se otočil, srdce mu bušilo tak silně, že mu slzy stékaly po tváři. Nikdo tam nebyl. Jen stín, který se pohyboval na zdi, jako by ho někdo maloval za ním.

„Kdo jsi?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď přijde. A přijala. Ne slovy, ale dotekem. Něco ho stisklo za krk, lehce, ale dostatečně, aby se mu vztyčily chlupy. Pak se mu zdálo, že slyší hlas — ne z úst, ale přímo v hlavě, jako by mu někdo vyndal myšlenky a nahradil je jinými.

*„Ty jsi můj syn.“*

Markvart upustil svíčku. Plamen se rozlil po podlaze a rozsvítil mu tvář muže, který stál před ním. Nebyl to duch. Nebyl to ani stín. Byl to on sám, ale starší, s rysy, které se mu zdály známé, i když je nikdy neviděl. Ruky měl odřené, jako by je něco drásalo, a v očích hořelo něco, co Markvart poznal — to samé, co ho trápilo ve snech.

„Co chceš?“ zeptal se, a jeho hlas zněl jako cizí, starobylá modlitba.

Muže se zasmál. „Chci, aby sis vzpomněl. Ne na mě, ale na to, co jsi zapomněl.“ Pak se dotkl jeho čela a Markvart pocítil, jak mu něco v hlavě praská. Vzpomínky, které nikdy neměl — matka, jak mu šije pláště, otec, jak mu ukazuje meč, a on sám, jak běží po poli za Fulštejnem, kde nikdy nebyl. A pak ten okamžik, kdy se ocitl uprostřed bitvy, kde nikdo z jeho rodu nebyl. Kreslice. Rok 1278.

„Ty jsi tam byl,“ zašeptal Markvart, a teď už nepochyboval. Věděl, že je pravda. Věděl, že to byl on, kdo stál mezi bojovníky, kdo viděl, jak padá král Přemysl Otakar II., a kdo se pak vrátil domů, aby zapomněl.

„A teď se vracíš,“ řekl muž, který byl on sám. „Ale tentokrát nebudeš moci utéct.“

Svíčka se zhasla. Když Markvart otevřel oči, byl sám. Na podlaze ležely jen dvě kamenné desky, a on se cítil, jako by mu někdo vytrhl srdce a nechal ho ležet na holém kamene.

Venku se začalo svítat. Kostel už nebyl jen ruinou. Byla to brána.

A Markvart Sup z Fulštejna ji překročil.

✦
Příběh se váže k památce Kostel svatého Martina (Bohušov) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)