Příběh: Kostel svatého Martina (Chrást)

„Kde jsi to schoval, ty zbzdálku, kde jsou ty peníze!“ Matěj vrazil dlaní do vlhkého kamene zdi a tichý výkřik se rozlehlo prázdným prostorem. Jeho prsty klouzaly po studeném povrchu nově vyvztavěných stěn, které stále voněly čerstvou vápnem a vlhkostí země. V rukou svíral hrdlo mladého muže, kterého přitlačil k ostrému úhlu zdi. Byla to zvláštní stavba, kosočtverec, který ho v tomto zmatku jen více zoufale táhl do všech stran, jako by ho samotné stěny chtěly vyvrhnout ven.

Matěj nehledal spásu, hledal zlato. Peníze, které ukradl z biskupova domu, se měly stát jeho vstupenkou pryč z tohoto zapadáku, pryč od břída a prachu. Jenže mladý pomocník, který mu měl pomoci s únikem, ho zradil. Teď tu stáli oba, v tichu hřbitovního kostela svatého Martina, kde se právě dočítal konec své cesty. Kolem nich v srpnovém horku tichě vibroval vzduch, ale uvnitř chrámu vládla mrazivá, téměř hmatatelná tichost.

„Já je nemám, přísahám na svou matku!“ zakňukal chlapec a jeho zrak se zbloudil k hlavnímu oltáři.

Matěj ho prudce odstrčil. Chlapec dopadl na kolena, zpráva o jeho nevinnosti zněla v té prázdné lodi jako ponuré echo. Matěj se rozhlédl. Světlo pronikalo pravoúhlými okny v úzkých prouzích a klesalo na podlahu jako zlaté meče. Všechno zde bylo nové, čisté, až příliš dokonale vyvážené. Tyto ostré hrany a krystalické tvary, které tu mistr Santini zanechal, v něm vyvolávaly zvláštní neklid. Měl pocit, že ho stěny sledují, že každý jeho pohyb je zrcadlen v geometrii tohoto prostoru.

Vtom to přišlo. Z hloubi presbytáře, tam, kde se klenba stýkala s nebesy, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který mu rozvibrával hrudník. Matěj ztuhl. Vzduch kolem něj ztěžkl vůní starého dřeva a něčeho, co připomínalo hořkou smůlu. Pomalým krokem se vydal směrem k oltáři, zatímco chlapec zůstal přikrčen u stěny, třesoucí se strachem.

Když Matěj došel k hranici kněžiště, světlo z okna se náhle zlomilo. Paprsek dopadl přesně na jednu z lisen stěny a vteřinu poté se zdálo, že z kamene vystupuje stín. Nebyl to stín člověka, ale spíše tvar, který se neustále měnil, plynul z jednoho úhlu do druhého, jako by se v geometrii místa něco otevřelo. Matěj pocítil, jak mu v hrdle stojí žumpa. V tu chvíli se v jeho mysli rozlehlo slovo. Nebylo to slyšitelné uchem, ale vyvázalo se v jeho hlavě jako jasná, neúprosná pravda: „Vrať, co není tvé, nebo tu zůstaneš navždy.“

Zaklepal v zubech. Zmátlo ho to, zlobilo ho to, ale v hloubi duše pocítil prudký náraz čistého, nefalšovaného děsu. Podíval se na své ruce, které stále svíraly zlodějský pytel s mincemi, a najednou se mu zdály být těžké jako olovo. Pytel ho pálil, jako by byl plný žhavých uhlíků. Bez rozmýšlení, s tichým zakňukáním, vrzal pytel o kamennou dlažbu. Peníze se rozsypaly v hlučném cinkotu, který v tichém kostele zněl jako hrom.

Vteřinu poté, kdy mince dopadly na zem, tón utichl. Světlo se vrátilo do svého přirozeného rytmu a stín se rozplynul v bílém vápence stěny. Matěj tam stál, dýchal zprudka a díval se na své prázdné dlaně. Chlapec se pomalu zvedl a s nevěřícným výrazem pohlédl na rozsypané zlato a pak na svého pronásledovatele.

Matěj neřekl ani slovo. Otočil se a vyšel z kostela, nechal peníze ležet na podlaze a zmizel v hřbitovním tichu, přičemž už nikdy nenávratně ztratil chuť k bohatství.

Kdo dnes vstoupí do tohoto kosočtverce z kamene, možná pocítí, jak se prostor kolem něj mírně ohýbá a v tichu stále zní ozvěna mincí, které nikdo nesebral.