Příběh: kostel svatého Martina (Hrochův Týnec)
Krev na dlaních zasychala a lepila prsty k rukojeti krátkého meče. Mikuláš stál v hlubokém stínu kamenné zdi, zatímco za ním v úzkých uličkách městečka utichly křiky a zvuk rozbíjeného skla. Srdce mu tlouklo až v krku, rychlé a nepravidelné jako zraněný pták. V kapse měl těžký měšec zlatých mincí, které mu nepatřily, a v duši prázdnotu, kterou už žádný hřích nedokázal zaplnit.
Otočil se k opevněným zdím kostela svatého Martina. Masivní kameny, které v té době sloužily víc jako pevnost než jako útočiště, vypadaly v šeru jako zuby obřího zvířete. Mikuláš nehledal spásu, hledal jen úkryt před hlídkami, které musely být už na cestě. Prudce strhl těžké dveře a vpadl dovnitř.
Vzduch uvnitř byl hustý, nasycený vůní starého vosku a vlhkého kamene, který stál v prudkém kontrastu s horkým letním večerem venku. Ticho zde nebylo prázdné; bylo to ticho, které poslouchá. Mikuláš se opřel o chladný sloup a sklouzl po něm k zemi. Zavřel oči, ale před nimi stále tančily obrazy z posledních hodin. Vzpomněl si na tvář muže, kterého zradil pro tyto mince. Ten muž mu věřil.
„Kdo jsi, že přicházíš s krví na rukou do domu svatého?“
Hlas nebyl hlasem člověka. Nebyl hlasitý, přesto ho Mikuláš slyšel v každé buňce svého těla, jako by mu někdo mluvil přímo do mysli. Prudce otevřel oči a vskočil na nohy, meč připravený k úderu. Prostor byl však prázdný. Jen vysoké gotické klenutí nad ním zmizelo v temnotě a jediné světlo přicházelo z jediného, malého okna, kde poslední paprsek slunce dopadal přesně na podlahu před oltářem.
Mikuláš se rozhlédl, zmatený a rozzuřený. „Kdo je tu?! Vyjdi!“
Odpovědí mu byl jen tichý zvuk, připomínající šumění větru v listí, přestože okna byla uzavřená. Pak se stalo něco, co mu zastavilo dech. Z místa, kde dopadal ten poslední paprsek světla, začalo stoupat jemné, bílé světlo. Nebylo to plamen, ale spíše mlha, která se pomalu tvarovala do podoby postavy. Postava neměla tvář, jen přítomnost, která byla tak těžká, že Mikuláš pocítil, jak mu kolena podvádají.
Když se k němu světlo přiblížilo, Mikuláš pocítil náhlý, mrazivý chlad v hrudi. Nebyl to mráz zimy, ale chlad pravdy. V tu chvíli už neviděl mince v kapse, viděl jen prázdnou židli v domě svého zradeného přítele a osamělost, která ho bude doprovázet do hrobu, pokud teď neodvrátí svůj pohled od zlata k lidem.
„Můžeš to smýt,“ ozval se ten samý šepot, který nyní zněl jako tisíc hlasů najednou. „Ale cena bude vyšší než všechno zlato v tomto kraji.“
Mikuláš se třásl. Cítil, jak mu z rukou vypadají mince, jedna po druhé, s kovovým cinkotem o kamennou dlažbu. Každá mince, která dopadla na zem, zdála se být těžší než předchozí, jako by do ní v ten moment přitekla veškerá vina jeho činů. Když dopadla poslední, světlo náhle zhaslo. Temnota, která následovala, byla absolutní, až na jedno malé, jasně svítící místo na podlaze.
Tam, kde před chvílí stála světelná postava, ležela malá, bílá kůze, která tam před vteřinou nebyla. Zvíře na něj hledělo klidnýma očima a v tichosti kostela to bylo jediné živé stvoření. Mikuláš klesl na kolena. Nevěděl, zda se modlí, nebo zda jen pláče, ale poprvé po mnoha letech cítil, že jeho srdce přestalo být z kamene.
Vysupal všechno zlato z kapsy a nechal ho ležet na chladné zemi. Vyšel z kostela s prázdnýma rukama, ale s pocitem, že poprvé v životě nese něco skutečně cenného.
Když se o letech později ptali, proč se vrací do Hrochova Týnce každého roku v jeden konkrétní den, Mikuláš jen mlčel a díval se na staré zdi. Věděl, že v tom tichu mezi kameny stálebydlí něco, co nezná žádný zákon lidí, ale zná každé tajemství, které člověk přinese před oltář svatého Martina.