Příběh: Kostel svatého Martina (Jámy)
Větrník nad hřbitovem se otáčel tak pomalu, že se zdálo, jako by se vzduch v Jámách vůbec nepohybuje. Kosti pod nohama Matěje Šimona zaskřípaly, když se posunul blíž ke kamennému kříži, jehož nápis už dávno spláchal déšť. *Příliš dlouho jsem čekal na odpověď*, pomyslel si, a jeho dlaně se stáhly do pěstí, aby se v nich zachytilo něco z toho, co ho trápilo. Bylo to jako hniloba pod nehty – tajemství, které nesměl prozradit, ani sobě.
Kostel svatého Martina stál před ním jako černá skvrna na světle, které se prosakovalo mezi mraky. Dřevěné dveře, z nichž se sloupala barva, byly zavřené, ale z praskliny unikal zápach starého vosku a něčeho jiného – něco, co připomínalo hořlavou bylinu. Matěj se zastavil u schodů. *Tady by mě nikdo nenašel.* Žďárský kněz byl pryč, farníci se modlili v kostele v Žďáru, a on tu stál sám, s tím, co ho žralo znitřku.
Vtom ho zasáhlo něco chladného na rameno. Otočil se – nic. Ale na kamenném parapetu u vchodu ležela malá, opotřebovaná kniha, jejíž stránky se vlnily, jako by je někdo právě zavřel. *To nemůže být.* Matěj ji zvedl. Vázání bylo staré, kůže praskala, ale na první stránce byl vyryt nápis: *„Pro toho, kdo hledá, ale neodváží se ptát.“* Pod ním bylo datum – *1643*. Stejně jako ten rok, kdy zloději roztrhali staré listiny kostela a rozházeli je po hřbitově.
Srdce mu bušilo tak rychle, že mu znělo v uších. *Kdo by tu knihu mohl nechat?* A proč právě pro něj? Matěj otevřel první stránku a našel tam jen jedno slovo napsané drsným perem: *„Zrada.“* Další stránka byla prázdná, ale mezi řádky se jako by prosvítalo něco tmavšího – jako by text byl napsán inkoustem, který čas nechtěl spláchnout.
Z kostela se ozval zvuk. Ne krok, ne šepot, ale něco jako vzdálené, tlumené zvonění. Jako by se někdo dotkl zvonkohry, ale nikdo tu nebyl. Matěj se napřímil, kniha mu spadla z rukou. Vtom se dveře kostela samy od sebe roztáhly – ne od větru, ne od nárazu, ale jako by je něco uvnitř tahalo ven.
Vnitřek byl tmavý, ale jeho oči se přizpůsobily. Lavice byly prázdné, oltář černý, ale nad hlavou svatého Martina na obraze se zdálo, že se něco hýbe. Světlo, které sem nikdy nesvítilo, se začalo sbírat v jednom bodě – u malého, zapomenutého oltáře po straně, kde stála jen dřevěná socha Panny Marie s dítětem. Socha měla prasklé ruce, ale právě teď se zdálo, že jedna z nich – ta, která držela beránka – se pomalu, nepatrně, pohnula.
Matěj se nepohnul. *To nemůže být.* Ale vzduch se mu zastydil na krku, a když se podíval dolů, uviděl, že jeho stín na zdi se pohybuje sám. Kniha ležela na zemi, stránky se otáčely, jako by je někdo listoval. A pak uslyšel hlas – ne zvenčí, ale uvnitř jeho hlavy, jako by mu ho někdo vdechl přímo do mysli: *„Ty víš, kde je schovaná pravda.“*
Dveře se opět zavřely. Když Matěj vyběhl ven, kniha byla pryč. A na parapetu ležela jen jedna stránka s tím samým slovem: *„Zrada.“* Tentokrát pod ním bylo jméno – *Jan Macák*.
Večer, když se vrátil do své chalupy, našel na prahu balíček. Byla to kniha. A uvnitř první stránky byl nový nápis: *„Ptej se kněze. Ale ne na to, co víš. Na to, co ne.“*
Matěj se podíval na kostel svatého Martina. Věž se zdála vyšší, než byla, a větrník se opět otáčel – tentokrát jako by někdo uvnitř ho napínal. *Zítra půjdu do Žďáru*, rozhodl se. Ale než odjel, zastavil se u hřbitova. Někde mezi starými náhrobky, kde kdysi ležely roztrhané listiny, zakopal. A našel kousek papíru, na němž bylo napsáno: *„Pod oltářem. Ale ne pro tebe.“*
Když se vrátil do kostela, kněžiště bylo prázdné. Ale pod oltářem, mezi prasklinami kamene, ležela malá schránka. A v ní – klíč. Klíč od sakristie, kterou už nikdo nepoužíval.