Příběh: Kostel svatého Martina v Nejdku
Kostelní klíče
Jindřich z Kynšperka držel v dlani kousek kovu, který mu spálil prsty jako žhavé železo. Klíče od kostela svatého Martina v Nejdku ležely na kamenném parapetu, kde je nikdo nehledal – ani on. Vzduch vám uvnitř šel do krku, jako by ho někdo naplnil starým kouřem a prachem, který se ani po staletích nerozptýlil. Zvonice se nad vesnicí vytrácela v šeru, jako by se chystala splynout s oblaky, které se valily z hor jako šedé plachty. Jindřich si otřel pot z čela a zvedl klíče. *Proč jsi to udělal?* ptal se ho hlas, který nezněl ani z jeho vlastního hrdla.
Dveře kostela se otevřely s takovým skřípnutím, že mu to připomnělo starou ženu, která se probouzí z dlouhého spánku. Vnitřek byl temný, ale ne úplně – někde z dálky přicházelo světlo, jako by se někdo snažil svítit skrz stěny. Jindřich vkročil a jeho boty zaklepaly po dlažbě, která se pod ním zdála mít vlastní rytmus, jako by ho čekala. Vzduch voněl po vosku a něčem hnilobným, jako by zde někdo před dlouhou dobou zapomněl na pohřeb.
Uprostřed lodi stál oltář, ale ne takový, jaký znal z jiných kostelů. Ten byl prázdný, až na malý kousek dřeva, který ležel uprostřed jako zbytek něčeho, co se rozpadlo. Jindřich se naklonil a spatřil na něm vyryté písmeno – *M*. Pod ním byla další stopa, jako by někdo před ním držel svíčku. Vtom slyšel šepot. Nezvuk, ale něco, co mu proniklo přímo do mysli: *„Ty jsi tu už jednou byl.“*
Ruka se mu zvedla sama a dotkla se zdi. Kůže byla teplá, téměř žijící. Pod prsty našel další písmeno – *A*. A pak další – *R*. *Maria.* Jméno, které mu někdo vtiskl do paměti ještě předtím, než se narodil. Zvonice nad ním zaskřípala, jako by se někdo snažil varovat. Ale Jindřich už nestíhal utekat. Vtom se před ním rozjasnilo okno, i když venku bylo zataženo. Světlo padalo přímo na oltář, a v něm se objevila postava – žena v bílém, která držela dítě. *„Ty jsi mi slíbil, že se vrátíš,“* řekla hlasem, který zněl jako vítr v kamenolomech.
Jindřich se probudil na dlažbě, klíče mu klouzaly z prstů. Venku svítilo slunce, ale kostel byl zavřený. Na prahu stála stará žena v černém šátku, která ho pozorovala. *„Pánové z Kynšperka tu už dlouho nejsou,“* řekla klidně. *„Ale vy jste přece ten, kdo přivedl zvon.“*
Jindřich se zvedl, ruce mu třásly. V kapse měl malý kousek dřeva s vyrytým písmenem *M*. A v hlavě mu zněl ještě ten šepot: *„Něco jsi tu zapomněl. A teď se musíš vrátit.“*