Příběh: kostel svatého Martina (Žimutice)

Když se Jan z Kněžeklad dotkl zdi, prsty mu zůstal na dlani otisk, jako by mu někdo do kůže vtiskl ledový prsten.

Nebylo to poprvé, co se mu to stalo. Poprvé byl na cestě z Prahy, unavený a rozčilený, že ho jeho vlastenci v Žimuticích nechtějí ani poslechnout. „Křesťanství je jedna věc, ale ty si myslíš, že můžeš dělat, co se ti zachce!“ řval tehdy na faráře, který mu odmítl vydat listinu o darování pozemků. Tehdy si všiml těch malovaných postav na severní stěně – svatí s prodlouženými prsty, jako by ukázali na něco za zdí. A když se dotkl omítky, zůstala mu na dlani stopa, jako by ho někdo chytil za zápěstí.

Dnes tu byl znovu. Ne proto, že by se mu podařilo přesvědčit faráře, ale protože se mu v noci zdálo, že ho někdo volá z kostela. „Jan! Jan z Kněžeklad!“ Zvuk jeho vlastního jména, pronášeného někým, kdo ho zná – ale nikdo z živých ho takhle nezná. Probudil se s pocitem, že mu někdo drží ruku.

Kostel byl zavřený, ale brána v ohradní zdi se otevřela, jako by na něj čekala. Vnitřek voněl vlhkými kameny a něčím starším – jako by se vzduch tu zdržoval déle než jinde. Světlo z jediné malé okénko v presbytáři padalo na gotické malby, které zná z dětství, ale dnes mu připadaly jiné. Postavy se zdály pohybovat, jejich ústa se mírně otvírala, jako by šeptaly. Přiblížil se k severní stěně, kde byl ten nejstarší obraz – ten s rytíři na hoře Ararat, jejichž těla visela na křížích jako sušené plody. A tam, mezi jejich nohama, něco svítilo. Nebylo to světlo ze okna, nebylo to ani svíce. Bylo to jako by se ze zdi vytrhla část stíny a rozlila se po podlaze.

„Kdo jsi?“ zeptal se hlasem, který ho sám nepoznal.

Odpověď přišla ne ze zdi, ale z jeho vlastní hlavy. *„Ty víš, kdo jsem.“*

Jan se odtáhl, srdce mu bušilo tak silně, že mu znělo v uších. Pak si všiml toho oltáře. Ten, který mu jeho předek Přibík věnoval svatému Bonifácovi. Oltář, který nikdy neměl být zde. Bonifác byl německý svatý, jeho kult se sem neměl šířit. Ale tu byl. A na jeho podstavci ležela malá dřevěná soška – muž s knížkou v ruce, ale na hlavě měl korunu, jako by byl král.

„To není Bonifác,“ zašeptal.

Soška se pomalu otočila. V tu chvíli uslyšel za sebou kroky. Někdo vstoupil do kostela. Farář? Nějaký poutník? Obrátil se – a nikdo tam nebyl. Jen ten otisk na dlani, který se zdál hlubší než předtím.

Vrátil se k oltáři. Soška už měla v ruce ne knížku, ale meč. A na koruně se lesklo něco, co vypadalo jako kapka krve.

Jan z Kněžeklad se zvedl a šel ven. Brána se za ním sama zavřela. Venku ho čekal studený večer, ale v ruce držel něco, co tam předtím nebylo: malý kámen s vyrytým křížem. A na zadní straně, jako by ho tam někdo vryl právě teď, byly vyryty slova: *„Neboj se. Ještě není pozdě.“*

Teď už ví, že se sem vrátí. A tentokrát si přivede toho faráře. Ať mu vysvětlí, proč svatý Bonifác nosí korunu a proč se mu v noci zdá, že ho někdo volá z presbytáře. A proč mu zdi kostela zanechávají otisky, jako by ho chtěly držet.