Příběh: Kostel svatého Maxmiliána
Krev na dlaních zasychala a táhla kůži, zatímco Jan se třeसल tak silně, až mu v zubech cvakaly kostky. V rukou svíral těžký železný klíč, který ukradl z domů správce, a v uších mu stále znělo poslední zasténání muže, kterému před hodinou v mlze u cesty přivřel hrdlo za hrst stříbrných mincí. Teď stál před masivními dveřmi, které ho dělily od ticha a úkrytu.
Vrazil klíč do zámku a s drsným skřípěním vpuštěl do vnitřního prostoru chladný vzduch noci. Vstoupil dovnitř a okamžitě ho obklopil pach starého kamene, vlhkosti a zbytků vyhaslého vosku. Tma byla hustá, ale nad hlavou se v prostoru presbytáře klenuly kamenná žebra, která připomínala prsty obra, jenž se snaží zachytit nebe. Jan se opřel o chladnou stěnu a sklouzl k zemi. Srdce mu tlouklo do krku jako uvězněný pták.
V tom tichu začal slyšet zvuk. Nebylo to tloučení srdce, ale rytmické kapání vody. Kap, kap, kap. Zvuk přicházel z hloubi lodi, kde se v šeru rýsovaly obrysy dřevěných laviček. Jan se zvedl a pomalu kráčel vpřed, vedený instinktem zvířete, které hledá úkryt před lovcem. Každý jeho krok vyvolával ozvěnu, která se odrážela od vysokých stěn a vracela se k němu jako šeptání tisíce hříšníků.
Zastavil se před skupinou dřevěných postav. V šeru lidi na Olivetské hoře vypadali jako živí, jejich tváře byly zkřivené bolestí a úzkostí, oči vyryté s takovou intenzitou, že Jan pocítil, jak ho sledují. Chtěl zaklet, zaklet lidi, kteří ho hledali, ale místo toho ztuhl. V jedné z mezer v klenbě se objevila úzká rýha světla, která dopadla přesně na tvář Krista.
V ten moment se zvuk kapání změnil. Už to nebyla voda. Byl to hlas, který nezněl v uších, ale přímo v jeho hlavě. Nebylo to slovo, spíše byl to pocit hlubokého, nekonečného smutku, který ho zaplavil jako ledová řeka. Jan se podíval na své ruce. Krev už nebyla jen skvrnou, v tom zvláštním světle vypadala jako žhavé uhlí, které ho pálilo do kůže.
Vystoupil z kostela, aby našel cestu pryč, ale před vstupem narazil na sochu svatého Jana Nepomuckého. Zastavil se v úžasu. Postava svatého nestála na kamenném podstavci, jaký Jan znal z jiných vesnic, ale na převráceném džberu na vodu. Ten detail ho na okamžik vytrhl z hrůzy. Proč by svatý měl stát na obyčejném nádobí na vodu? Jan se dotkl studeného povrchu džberu a v tu chvíli pocítil prudký elektrický proud, který mu projel celým tělem až do špíčky prstů.
Podíval se nahoru na tvář sochy. Zdálo se, že svatý na něj mrká. Jan se rozhlédl kolem sebe. Mlha, která předtím vše zakrývala, byla pryč. Cesta před ním byla jasná, ale on už nebyl stejným člověkem. V kapse cítil tíhu ukradených mincí, které ho teď pálily víc než krev na dlaních.
Když se znovu ohlédl na kostel, uviděl, jak se v horní části věže, zdivo které prý pocházelo ze zbouraného zámečku, mihla stín. Nebyl to člověk, byla to spíše proud světla, který se na vteřinu zhmotnil a pak zmizel v kamenech. Jan věděl, že pokud zůstane, bude nalezen a popraven. Ale věděl také, že kdokoli z tohoto místa odejde s kreví na rukou, nikdy skutečně neodjde.
Nechal mince ležet na převráceném džberu u nohou svatého a zmizel v lese. Nikdy se už do Křižan nevrátil, ale do konce svého života každou noc slyšel v hlavě to rytmické kapání vody a cítil na kůži chlad gotických kleneb.
Kdo dnes přistoupí k onomu převrácenému džberu, možná pocítí ten samý chlad, který v Janovi zhasil veškerou touhu po bohatství.