Příběh: kostel svatého Michaela archanděla (Otrokovice)
„Tady končí tvá cesta, Matěji, buď na kolenou, nebo v hrobě!“
Křik rozštěpil ticho nádvsi a Matěj ztuhl. V rukou svíral těžký měšec s mincemi, které mu nepatřily. Dech měl krátký a pálil ho v plicích, zatímco za ním v blátě těžce duněly boty jeho pronásledovníků. Nebyl to jen strach z vězení, co ho hnal dopředu, ale tíha hříchu, který mu v hrudníku seděl jako olověná závaží. Zběhl z cesty a v zoufalém gestu vběhl do dveří nově zasvěcené kaple, která zde v roce 1769 stála jako bílý maják v šeru zaplivaného městečka.
Vteřinu poté se dveře za ním s hlučným prasknutím zavřely. Uvnitř vládlo mrazivé ticho, které přerušovalo jen praskání několika svícek. Vzduch voněl po čerstvé omítce, vosku a něčem, co připomínalo vůni starých knih a rozemletého kadidla. Matěj se opřel o chladnou stěnu a snažil se utišit své bušení v srdci. V prostorách kaple se vznášel jemný prach, který v paprscích světla tančil jako tisíce malých stříbrných kapek.
Když zvedl zrak k stropu, zastavil se. Nad ním se rozprostíral obraz Svaté rodiny v Betlémě. Barvy byly syté, téměř živé. Matěj zíral na tváře lidí namalovaných na štuku a najednou ho zasáhl mrazivý pocit. Tyto tváře nebyly vzdálené, nebyly to svatý z dálných krajů. Viděl v nich své sousedy, své přátek, lidi, se kterými sdílel chléb a pivo. I on tam spatřil svou vlastní tvář, zpodobněnou v pokorném výrazu, který s jeho současným stavem v žádném případě nesouhlasil.
A pak spatřil anděly.
Kolem Betlémské scény kroužili nebeský poslové. Jejich tváře byly jemné, plné laskavosti a nesmírného klidu. Matěj ztuhl, když jednoho z nich poznal. Byla to Anna, žena, kterou miloval, ale kterou svou chamtivostí a lži zradil. Její namalované oči se na něj zdály dívat s hlubokým smutkem, jako by viděla až do hloubi jeho zmatené duše.
„Nemůžeš utéct předtím, co jsi v sobě sám,“ ozval se tichý hlas, který nepřišel z úst žádného člověka, ale zdál se rezonovat v samotných kamenech stavby.
Matěj se rozhlédl. Byl v kapli sám. Jen on a socha archanděla Michaela, který s mečem v ruce stál jako strážce mezi světem hříchu a světem odpuštění. V ten moment se stalo něco nevysvětlitelného. Světlo, které dopadalo z oken, se náhle změnilo. Přestalo být pouhým sluncem a začalo pulzovat zlatým jasem, který obklopil sochu archanděla. Matěj pocítil, jak mu z ruky vypadl měšec. Mince se rozsypaly po kamenné podlaze s kovovým cinkotem, který v tichu zněl jako úder zvonu.
Když se zlomil v pádu na kolena, neudělal to ze strachu před muži, kteří na něj čekali venku. Udělal to, protože v onom zlatém světle spatřil svou vlastní malou postavičku na stropě a uvědomil si, že pokud nyní neodvratně změní svůj směr, zůstane v paměti tohoto místa navždy jako ten, který ztratil svou duši za hromadu stříbra.
Dveře se rozletěly. Muži vtrhli dovnitř, připraveni k útoku. Matěj však neutíkal. Seděl s rozvinutými dlaněmi u noh archanděla, s rozsypanými penězi kolem sebe a s pohledem upřeným do tváře namalované Anny. V jeho očích nebyl odpor ani panika, ale zvláštní, mírný klid, který přítomné muže na okamžik paralyzoval.
Nikdo z nich netušil, proč Matěj v tu chvíli začal tiše plakat a proč se přestal bránit. Věděli jen, že z té malé kaple vyšel jiný člověk, než který do ní vběhl.
Dnes už v Otrokovicích nikdo nepamatuje na ten konkrétní den, ale kdo se podívá nahoru na stropní malbu, může pocítit, že ty namalované tváře stále hlídají každého, kdo do budovy vstoupí s těžkým srdcem. Některé pohledy z nebeské sféry totiž nekončí s vychnutím barvy, ale zůstávají v kamenech vrytě až do dnešního dne.