Příběh: Kostel svatého Michaela archanděla (Smržovka)

„Zabij mě raději teď, než aby mě našli ti tvoji páni,“ vyrazil z hrdla Matěj a jeho hlas se rozbil o chladné zdi nově vyvysvěceného chrámu. V rukou svíral těžký železný klíč, který ukradl z panství hraběte Desfourse, a v očích měl zoufalství člověka, který už nemá kam utéct. Stál uprostřed prostorné lodi, kde stále ještě voněla čerstvá omítka a včerešní kadidlo.

Naproti němu stál muž v černém plášti, jehož tvář zůstávala ve stínu hlubokých klenb. Mezi nimi ležel rozbitý kádah s barvami, který Matěj v panice převrhl. Modrá a zlatá barva se roztekla po čisté podlaze jako krev z rány, kterou už nešlo zastavit. Matěj věděl, že zlodějství v domě hraběte znamená buď řetězy, nebo šibenice. Přišel sem na Kostelní vrch ne proto, aby hledal odpuštění, ale proto, aby v samotě tohoto bílého kolosu našel způsob, jak zmizet z údolí Kamenice navždy.

„Klíč nepatří tobě, Matěji,“ odpověděl muž v plášti tichým, hlubokým hlasem, který nezněl jako hrozba, ale jako konstatování faktu. „A tvůj hřích není v tom, že jsi vzal železo, ale v tom, že jsi zapomněl, kdo tě kdysi krmil, když jsi hladověl.“

Matěj ztuhl. Nikdo v této vesnici, nikdo v celé Smržovce, by neměl vědět o jeho dětství, o těch dnech, kdy kradl stuhy z polí, aby přežil zimu. Udělal krok vzad a jeho boty sklouzly v rozlité modré barvě. Zády narazil do studeného kamene sloupe. V ten moment se do prostoru kostela vloupal paprsek světla, který prošel vysokým oknem a dopadl přesně na obraz archanděla Michaela.

Vteřinu poté se v chrámě rozlehlo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Nebyl to zvon, který by v té chvíli zvonil, ani vítr v hrobkách. Byl to zvuk tisíce křídel, jakby se v jediné chvíli vznášely nad jeho hlavou všechny nebeské vojska. Vzduch kolem něj ztěžkl a začal vibrovat tak silně, že Matějovi začaly chvívat se zuby v dásních.

„Podívej se nahoru,“ zavelel muž.

Matěj zvedl zrak. Viděl kopuli, která se zdála být v ten moment otevřená přímo do nebes. Světlo, které z ní sálalo, nebylo bílé, ale mělo barvu tekutého stříbra. V tom oslnění přestal slyšet vlastní dech a přestal cítit strach z pronásledování. Cítil pouze zvláštní, nepřirozené teplo, které mu prohřálo prsty zmrzlé z podzimového větru.

Když na moment zamžmýřil a znovu otevřel oči, muž v plášti byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor a ticho, které bylo tak hluboké, že v něm slyšel tlukot svého vlastního srdce. Matěj se podíval do dlaně. Železný klíč byl stále tam, ale už nebyl studený. Byl horký, jako by ho právě vyndali z rozžžhéné pece, ačkoliv v kostele nehořela žádná svíce.

Pomalu se sklonil a klíč položil doprostřed modré skvrny na podlaze. Nedokázal vysvětlit, proč ho už nechtěl. Cítil, že v tomhle okamžiku, v tomto novém domě z kamene, se něco v něm zlomilo a znovu srazilo do správného tvaru. Vyšel z kostela s prázdnýma rukama, ale s pocitem, že poprvé v životě není v hrobě, i když stále stál na zemi.

Když se z údolí podhlédne nahoru na bílou věž, která hlídá Smržovku, mnozí vidí jen krásnou stavbu. Jen málokdo ví, že v jednom z koutů lodi zůstal vtlačen do kamene otisk klíče, který tam nikdy neměl být, a že každý, kdo tam vstoupí s těžkým srdcem, pocítí na kůži ten samý neznatý žár.