Příběh: kostel svatého Michaela (Chrudim II)
Krvavé prsty se třesly, když Matěj z Chrudimi přitiskl ruku k chladnému pískovcovému pilíři. V kapse měl těžký měšec s cizími zlatými mincemi, které pálily jako žhavé uhlí. Kolem něj se v mlze vlnily obrysy nově vybudovaného hřbitovního kostela svatého Michaela. Vzduch voněl vlhkou zemí a čerstvým vápnem, které ještě stále sálalo z nových zdí. Matěj stál v prostoru, kde se právě teď setkával život s věčným spánkem, a v uších mu stále zněl křik muže, kterému ty mince ukradl.
Krok za krokem se blížil k otevřeným dveřím. Vnitřek byl tichý, jen s mírným průvanem, který hýbal plameny několika málo svící. Matěj nehledal spásu, hledal úkryt před hlídkami, které musely být už na cestě. Vstoupil do lodi, kde se stíny tančily po stěnách a vysoký strop pohlcoval každý zvuk. Zastavil se před křížem, jehož dřevo bylo tmavé a tvrdé.
Zatnul zuby a opřel se o stěnu. V ten moment se z věže ozval zvon. Nebyl to běžný úder, byl to hluboký, dunivý zvuk, který mu otřásl celým hrudníkem. Matěj zamrzl. Zvuk se neukončil, ale přerostl v zvláštní vibrationi, která mu začala vibrovat v dlaních. Podíval se na své ruce. Krev, která na nich zaschla, začala v šeru kostela slabě žhnout stříbrným světlem.
Vtom uslyšel hlas. Nebyl to hřmění z nebes, ale tichý, ostrý šepot, jako když vítr projde mezi prsty. Hlas neřekl žádné slovo, ale v hlavě Matěje se rozlilo jasné zobrazení tváře muže, kterého zradil. Viděl jeho oči, viděl jeho strach a viděl cestu, kudy peníze musely jít zpět.
Matěj vzal prudký nádech. Chtěl utéct, vyrazit z dveří a zmizet v hustém lese za městem, ale nohy mu neposlechly. Byly jako z kamene, pevně přikované k dlažbě. Světlo na jeho rukou sílilo, až se mu zdálo, že celá loď kostela začala pulzovat v rytmu jeho vlastního, zběsilého srdce. V prostoru mezi ním a oltářem se na okamžik zhmotnila postava s mečem v ruce, tak vysoká a zářivá, že mu oslpila zrak. Postava nepromluvila, jen pomalu ukázala špičkou meče směrem k východu, kde ležela hrobka.
Matěj pocítil náhlý, mrazivý chlad, který mu prolétl páteří. Nebyl to chlad zimy, ale chlad hluboké pravdy. Vědomí, že už není schopen lhát ani sobě, ho srazilo na kolena. Zvuk zvonu utich, světlo na rukou zmizelo a v kostele znovu zavládlo ticho, které bylo těžší než pískovcové kvádry.
Když zvedl hlavu, u dveří už stál strážce s pochodní. Matěj se nepohyboval. Pomalu vyndal měšec a položil ho na studenou zem. Nedíval se na vojáka, ale stále hleděl do prázdného prostoru, kde předtím stál archanděl. Věděl, že z tohoto místa už nevyjde jako ten stejný člověk.
Vykročil ven do mlhy, ne aby utekl, ale aby napravil to, co bylo rozbité. Kdyby v tu chvíli nebyl v tom konkrétním kostele, pravděpodobně by své zlo dopřal až do hrobu.
Kdo dnes prochází kolem těchto zdí, možná pocítí ten samý zvláštní chlad v zátylku, který v roce 1521 přinutil jednoho zloděje k pravdě. Některé otázy zůstanou bez odpovědi, ale odpovědi jsou vytesány do samotného kamene tohoto chrámu.