Příběh: kostel svatého Mikuláše (Hynčice)
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“, zařval Janušík a přitiskl mladého muže k chladné zdi z lomového kamene. Prsty mu křečovitě svíraly límec košile, zatímco z úst mu stál pach levného koňaku a hněvu. Mladý Jakub cítil, jak mu hrubý kámen rýpe do zad a jak mu v plicích chybí vzduch. V rukou svíral malý kousek pergamentu, který mohl změnit osud celé vesnice, nebo ho poslat přímo do hrobů, které v hlíně kolem hrobky v severozápadním rohu hradila tichá ohradní zeď.
Janušík ho s prudkostí strhl směrem k otevřené bráně. Křížová klenba nad nimi vrhala hluboké stíny, které se v šeru táhly jako prsty mrtvých. Jakub se pokusil vytrhnout, ale muž byl silnější. Tlačili se v úzkém prostoru, kde se mísil pach vlhkého vápna s vůní podzimního listí, které vítr nanášel z okolních polí.
„Prosím, nechte mě jít, není to moje věc,“ vyklopil Jakub mezi zakrpělymi dýchy.
„Je to moje věc, když mi to kradeš zpod nosu!“ Janušík ho srazil k zemi právě v okamžiku, kdy prošli pod trojúhelníkovým štítem brány. Jakub dopadl na kolena do prachu. V ten moment se z věže, která nad nimi tyčila svou cibulovou bání do temného nebe, ozval hluboký, dunivý zvuk. Nebyly to hodiny, byl to zvuk, který se zdál otřásat samotnými základy nově přestavovaného chrámu.
Jakub ztuhl. Podíval se nahoru na bílé zdi, které v měsíčním světle vypadaly jako přízraky. Všude kolem nich byly ty malé výklenkové kaple, tiché strážkyně křížové cesty. Cítil, jak mu z ruky vykluzuje papír. Janušík se po něm vrhl, ale vteřinu předtím, než by ho dopadl, se stalo něco, co oba přimělo ztuhnout.
Z jedné z kaplí ve zdi, kde žádný člověk nestál a žádná svíce nedojížděla, vyšlehl prudký záblesk bílého světla. Nebyl to oheň, nebyla to lucerna. Byl to paprsek čistého, chladného světla, který přesně zasáhl Janušíka do tváře. Muž s bolestným výkřikem pustil Jakubův límec a zakryl si oči dlaněmi.
Jakub neváhal. Vstal a v bliknutí oka vběhl do otevřených dveří kostela. V interiéru vládlo absolutní ticho, přerušované jen vzdáleným skapáním vody někde v hloubi. Vzduch zde byl těžký, nasycený vůní nového štuku a lněného oleje. Pod nohama cítil chlad mramoru a nad hlavou klenby, které se zdály stoupat až k samotnému nebi.
Zastavil se v prostorach lodi. Vzduch kolem něj najednou ztěžkl, jako by ho obklopily tisíce neviditelných těl. Podíval se na kruchtu, kde v kameni bylo vytesáno datum 1782. V ten moment uslyšel šepot. Nebyl to hlas člověka, ale spíše zvuk tisíce křídel, která se současně rozletěla. Šepot mu nezněl v uších, ale přímo v hlavě. „Odnes to pryč. Ne naleží to tomuto místu.“
Jakub se rozhlédl. V prostorách kostela nebyl nikdo. Jen on a papír v jeho třesoucí se dlani. Když se znovu podíval k východu, viděl Janušíka, jak stojí u brány, zmatený a zlomený, jako by z něj náhle vyprchala veškerá síla a zlost. Muž už nekřičel. Jen tam stál a hleděl do prázdnoty s výrazem člověka, který právě spatřil svou vlastní duši a zjistil, že je prázdná.
Jakub pomalu vyrazil směrem k severní sakristii, kde se v tichu klenutých prostorů schovával před světem. Cestou mu v očích zůstal ten bílý záblesk z kaple ve zdi. Věděl, že Janušík ho už nepronásleduje. Něco v té zdi, něco v tom novém barokním splendoru, mu dalo varování, které bylo silnější než strach z trestu.
Když opouštěl areál přes malou branku, cítil na kůži zvláštní teplo, přestože byl venku mrazivý večer. Papír v kapse už nebyl důležitý. Důležité bylo to, co zůstalo v tichu mezi kameny.
Kdo dnes prochází kolem těch patnácti kaplí v ohradní zdi, občas pocítí náhlý chlad v zátylku, i když je léto, a pocit, že ho z tmy pozoruje někdo, kdo stále hlídá tajemství ukrytá v hloubce hynčických zdí.