Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Ludgeřovice)

Václav prsty drštil hrst studené, rudé hlíny, kterou si nechtěně přinesl na dlaních do prázdného sálu. V krku ho pálil prach z čerstvého vápna a každé jeho nadechnutí znělo v tom obrovském prostoru jako vzlyk. Nad ním se tyčily vysoké, špičaté oblouky, které vypadaly, jako by se chtěly prořezat přímo do nebe. Věž, ta mohutná, sedmdesátipětimetrová věž, se mu zdála být v tuhle chvíli až příliš blízko, jako by se na něj dívala z výšky s nepochopeným odsouzením.

Pracoval na tomto místě sedmnáct měsíců. Viděl, jak koňské povozy v táhne těžké kameny a cihly přes bláto, viděl pot každého muže, který tu v horku i v dešti zvedal ty těžké tvary. Teď, když byl kostel konečně posvěcen a jeho stavba téměř dokončená, se však ten prostor nezdál být domovem, ale spíše vězením.

V levé kapse kalhot ho pálilo nečekané břemeno. Stříbrné mince, které měl vytrhnout z rukou pokladníka při rozdělování denniček, nevážily mnoho, ale každé jejich klepnutí o látku ho bodalo do žaludku jako hřebík. Každý krok po tvrdé podlaze se zdál být příliš hlasitý, příliš útočný.

Zastavil se uprostřed lodě. Vůně čerstvých cihel a mokrého dřeva byla tak silná, že se mu točila hlava. Světlo, které prosvítalo vysokými okny, se v prachových zářivých proudech zastavilo, jako by se čas v tomto novém chrámu rozhodl nezastavovat, ale viset v nekonečném okamžiku. Václav vzhlédl k místu, kde měly brzy viset oltáře. V tu chvíli se něco změnilo.

Nebyl to zvuk, který by ucho běžného člověka zachytilo jako tón. Byl to spíše hluboký, hmatatelný třes, který se rozlil z hloubky země přímo do jeho kostí. Jako by samotné základy, ty hluboké kameny zakopané do země, začaly vibrovat v neznámém rytmu. Václav ztuhl. Srdce mu vyvstávalo až v krku a dech se mu zadržel v hrdle.

Pak přišlo světlo. Nebyl to jen běžný sluneční svit. Jeden jediný paprsek, ostrý a jasný jako čepel, proťal prachový opar a dopadl přímo na jeho dlaně, které stále držely zbytky hlíny. V tom záblesku se mu zdálo, že cihly kolem něj přestávají být jen mrtvým materiálem. Rudá barva stěn se rozžáhla do ohnivého žáru a prostor kolem něj se začal chvět.

V tichu, které následovalo, se ozval zvuk. Nebyl to zvon, přesto v něm Václav slyšel všechnu moc těch čtyř zvonů, které tam měly brzy zaznívat. Byl to zvuk, který nepocházel z věže, ale přímo z jeho vlastní hrudi, jako by se jeho vlastní svědomí promluvilo skrze stěny tohoto místa. Cítil na tváři náhlé, nečekané teplo, i když v sále byl chladný stín.

Svaly mu ztuhly. Nechtěl se pohnout, bál se, že pokud udělá krok, tento okamžeh praskne jako křehké sklo. V tom záblesku viděl tváře mužů, kteří tu s ním stavěli, viděl prach, viděl pot a viděl svou vlastní hanbu, která se v tom světle zdála být stejně jasná jako ten rudý kámen.

Když se světlo rozplynulo a zvuk utichl, zůstalo jen prázdno a ticho, které bylo těžší než předtím. Václav se třásl. Ruce měl mokré studeným potem. Neudělal ani krok směrem k východu. Místo toho se pomalu, s těžkým srdcem, sklonil a v kapse vyndal mince. Položil je na podlahu přesně tam, kam dopadl ten záblesk světla.

Když pak opouštěl Ludgeřovice, neohlížel se. Ale v každém dalším kroku, v každém nádechu, cítil tu nevysvětlitelnou přítomnost něčeho, co nebylo ani člověk, ani prostý kámen.

Někdy se stává, že místo, které se právě rodí z prachu a dřeva, už dávno ví, kdo v něm vstoupí.