Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Mikulovice)
Když se Markéta podívala na svíčku, která se sama rozhořela, už věděla, že se vrátí.
Nepamumlala si, jak se tam dostala. Jen tu stála, rukou dotýkající se studené kamenné zdi, a dýchala ten zvláštní zápach – vlhké dřevo, starý kámen a něco jiného, jako by se vzduch tu zdržoval déle, než by měl. Pod jejími nohami šustil prach, který se vznášel nad mrtvým hřbitovem, kde už od roku 1988 nikdo nepokládal zemřelé. Mikulovice byly pryč, pohřbeny pod popílkem, ale kostel tu stál, jako by čekal.
Markéta si otřela dlaně o suknici. Byla tu proto, že ji přivedl sen – ten samý, který ji pronásledoval týdny: stojí před zavřenými dveřmi kostela, a někdo za nimi šeptá její jméno. *Markéta. Markéta.* Jako by ji volali z hlubin. Teď tu byla, a dveře byly otevřené. Jako by na ni čekaly.
Vnitřek kostela byl chladný, ale ne nepříjemně. Jako by teplo přicházelo z někde hluboko, od těch starých kamenných stěn, které pohlcovaly každé slovo. Markéta se posunula dál, prsty se jí dotýkaly opotřebovaných lavic, jejichž dřevo vonělo po vosku a něčem starším, jako by ho tu nechali lidé, kteří už dávno odešli. Na oltáři hořela jedna svíčka – malá, bledě modrá plaménkem, jako by ji zapálil vítr, kterého tu nebylo.
„To není možné,“ zašeptala.
Svíčka hořela sama. Bez zápalky, bez plamínku, jen tak, jako by ji někdo zapálil dlaní a pak ji zapomněl.
Markéta se otočila k dveřím. Nikdo tam nestál. Ale ve věži za ní zazněl zvuk – ne zvon, ne krok, ale něco jako tiše se otvírající dveře. Jako by se kostel dýchal.
„Kdo je tam?“ zeptala se, a její hlas se ztratil ve výšce stropu.
Odpověď přišla neočekávaně. Ne jako hlas, nýbrž jako vzpomínka, která se probouzí: *Jsi tady, protože jsi zapomněla.* Tyto slova nebyla slova – byla to víra, že je rozumí. A rozuměla.
Po chvíli si uvědomila, že drží v ruce malý kámen. Hladký, jako by ho dlouho otírala voda. Na něm byl vyrytý symbol – kruh s křížem uvnitř, jako by ho někdo zanechal v kamenné stěně. Markéta ho přiložila k tváři a ucítila, jak se kámen lehce zahřeje.
„Proč?“ zeptala se sama sebe.
Odpověď přišla z tmy za oltářem, kde se zdálo, že se stíny hýbou jinak než vzduch. *Protože jsi tu měla být už dávno.* A pak se ozval další zvuk – ne zvonění, nýbrž něco jako šepot, který se vlní vlnami, jako by ho nesla voda. Markéta se podívala k oknu, ale venku nepršelo. Nic se nehýbalo.
„Kdo to říká?“ zeptala se, a její hlas zněl jinak – jako by ho nosil někdo jiný.
Ale nikdo neodpověděl. Jen se svíčka na oltáři rozhořela jasněji, až se zdálo, že svítí sama o sobě, jako by ji naplňovala síla, která není z tohoto světa. Markéta pocítila, jak se jí na čele rozhoří teplo – jako by jí někdo položil ruku na čelo a odrazil starou bolest, kterou nesla od dětství. Bolest, kterou nikdy nikomu neřekla.
Když se nakonec otočila k dveřím, byla tam. Stará žena v černém šatu, který se zdál být starší než kostel sám. „Už jsi tu byla,“ řekla, a její hlas nebyl hlas – byl to zvuk, který Markéta znala z dětství, z těch okamžiků, kdy se probouzela z nočních můr a matka jí šeptala: *„Všechno bude dobře.“*
„Kdo jste?“ zeptala se Markéta, a její ruce se třásly.
Stará žena se usmála. „Jsem ta, kdo čekala, až přijdeš domů.“
Markéta se probudila na lavici, slunce svítilo skrze malé okénko, a kostel byl prázdný. Svíčka na oltáři byla zhasnutá. Ale v ruce držela ten kámen – a na něm byl nyní vyrytý další symbol: její jméno, vyryté tak, jako by ho tam udělala její vlastní ruka.
Venku, za kostelem, šuměl potok stejně jako vždycky. Ale Markéta věděla, že už nikdy nebude stejně.
Protože někde v těchto kamenech čekal někdo, kdo ji zná lépe, než ona sama. A ona se vrátí. Brzy.